Vladimír Lemberk: Kanada je ikonou divoké přírody. Pořád jsou taková místa, už se ale hůř hledají

8 fotografií

Jak to všechno začalo? Čím jste chtěl být jako kluk?
Nevím, jestli máme tolik času, ale já jsem chtěl být od malička přírodovědec. Poznávání zvířat a onoho tajemna kolem jejich života, to mě od malička lákalo. Takže jsem se snažil chodit do přírodovědných kroužků. Potom jsem na střední škole začal psát nějaké středoškolské odborné činnosti, to pokračovalo i na vysoké škole, ale to asi celkem není nic zajímavého ani neobvyklého.

Vladimír Lemberk ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Ale zajímavé je, že se vám váš sen splnil.
Nakonec mne právě láska ke zvířatům dovedla až k mému celoživotnímu zaměstnání a také k cestování, o kterém dnes mluvíme. Víte, když poznáte naši krásnou zemi a naše zvířata křížem krážem, tak vás to najednou začne lákat někam jinam, kde to ještě neznáte. Poznáváte nejen cizí kraje, ale právě i ta cizí zvířata. A to mne i do dnešních dnů láká, jet se podívat třeba na kapybaru nebo se zajet podívat na živou velrybu.

Čtěte také

Devět nejlepších neznačených treků světa, jak je pro sebe i pro vás objevili Kateřina s Petrem

Cesta, které si údajně nejvíc vážíte a která všechno odstartovala, vedla někdy v 15 letech na osamělý výlet na Vysočinu k řece Doubravě.
Asi ano, já jsem si v těch 15 letech, to je takové klíčové období, kdy se člověk staví na vlastní nohy, dokázal tou samostatnou cestou, že v podstatě nejsou žádné limity. Že pokud člověk chce, tak dokáže co si vysnil. A to možná bylo ono klíčové poznání, že jsem to později začal převádět i do vyšších dimenzí. Teď se například hodně mluví o Číně, pamatuji si, že takovou klíčovou byla i cesta v 90. letech po revoluci do Číny. Věděli jsme, že je to země, o které se toho spoustu mluví, ale nic moc konkrétního. A tak jsem tam se dvěma kamarády odjel. Tam jsme si uvědomili, že možná to nejtěžší, co může cestovatele potkat, když vám lidé nerozumí, mají naprosto odlišný životní styl a nic tam nefunguje. A ještě navíc jste pod dozorem.

Dnes už je to možná i v Číně jiné, když vidíme, jak rychle tam postavili nemocnici, takřka za 14 dní.
To možná ano, ale některé věci se nemění a na venkově určitě ne.

Svět se strašně rychle mění. Stírají se rozdíly, vše je takové jednotné. Ale myslím si, že i dnes to není ještě úplně ztracené.
RNDr. Vladimír Lemberk, fotograf, publicista a cestovatel

Jaký je tedy svět, jak jste ho poznal? Procestoval jste už nějakých 85 zemí, máte to přesně spočítané?
Už to ani moc nepočítám, ale o to ani tolik nejde. Svět se samozřejmě strašně rychle mění. V podstatě můžeme říci, kam pojedete, téměř nic vám v tom nebude bránit, protože vše je dostupné. Globalizace, to jsou věci, o kterých se hodně mluví. Takže jen potvrzuji, že se stírají rozdíly, vše je takové jednotné. Některé černé limonády si koupíte i v těch nejzapadlejších vesnicích, kam jezdí zásobování jednou za měsíc. Na druhou stranu si myslím, že i dnes to není úplně ztracené. Kdo chce poznávat zajímavé končiny, kde žijí lidé třeba ještě postaru, jak jim tradice velí, tak pořád ještě taková místa jsou. Je ale stále těžší je najít.

Orel bělohlavý, dravý pták žijící v Severní Americe|foto: Vladimír Lemberk

Jaká místa vy konkrétně vyhledáváte? Už jste mluvil o lásce ke zvířatům. Lákají vás tedy na cestách spíš přírodní scenérie?
Určitě. Ruku v ruce s tím jde dost často i etnografická stránka věci. Kdy v zapadlých končinách, jak jsem říkal, se ještě žije postaru. Nebo jsou tam pozoruhodné kmeny nebo etnika, která žijí tradičním způsobem života a ani netouží se příliš dostat do našeho životního stylu, tedy civilizace.

Proč už nejste učitel, to vás nebavilo?
Myslím si, že jsem byl dobrý učitel. Ale necítil jsem tam onu zpětnou vazbu za dobře odvedenou práci, kterou potřebuji. To asi nebudeme rozebírat. Byly to jen čtyři roky, které jsem po škole strávil vzděláváním druhých. A doufám, že lidi teď vzdělávám formou přednášek, besed, akcí pro veřejnost a tak podobně.

Jezero O'Hara v kanadské divočině|foto: Vladimír Lemberk

Kolik dní v roce nebýváte doma?
Teď se to změnilo, protože jsem změnil zaměstnání. Pracuji nyní jako průvodce cestovní kanceláře, takže asi tak půl roku z těch 365 dnů nejsem doma. Je to opět o propojení cestování a poznávání. Jako průvodce mohu těm lidem hodně říct. To mne baví a naplňuje.

Čtěte také

Na chvíli být Jackem Londonem. Jiří Karas Jůzl zažil 10. Celosvětový trampský potlach v Texasu

Pojďme do Kanady. To byl váš klukovský sen, podívat se tam?
Je to spíš takový trampský sen. Z četby mayovek chtěl být každý na Divokém západě, nejlépe jako Old Shatterhand a Vinnetou. A Kanada je pořád ještě ikonou divoké přírody, je tam spousta medvědů, losů, jelenů. Proto jsme tam jeli. Byli jsme pouze v provinciích Alberta a Britská Kolumbie, ale myslím si, že za těch šest týdnů jsme to tam procestovali křížem krážem. Viděli jsme nejznámější národní parky, prošli jsme celou treků, byli jsme i v místech, která nejsou označena jako turisticky obvyklá a projeli jsme také ostrov Vancouver. Prošli jsme i pověstnou pobřežní stezku na pobřeží Pacifiku. Vystoupali jsme do výšky zhruba 3,5 tisíc metrů nad mořem, byli jsme pod nejvyšší horou Skalistých hor. A především jsme se věnovali pozorování zvířat.

Medvěd baribal, zvaný také medvěd černý, má svůj přirozený domov v Severní Americe|foto: Vladimír Lemberk

Prý vám vlezl medvěd do stanu. Jak reaguje Čech na to, když mu kanadský medvěd vleze do stanu?
Když se připravujete na cestu do Kanady, tak všichni vás varují před medvědy, že musíte nosit rolničku, nesmíte si do stanu dávat žádné jídlo ani zubní pastu, aby vám tam nevlezl medvěd. A zároveň je napsáno, že musíte spát na vyhrazených místech v kempu, pokud tam takové tábořiště je. Takže první noc, protože jsme ještě nebyli v divočině, jsme spali v kempu. Způsobně jsme si postavili stan na určeném místě a usnuli jsme. Ale velmi záhy nás vzbudil křik z vedlejšího stanu, kde spali nějací Kanaďané a následně zazněl výstřel. Vlezl jim do stanu medvěd, bylo to nějakých 5, možná 10 metrů od nás hned první noc. Tak jsme si řekli, že to asi bude s těmi medvědy pravda. A potom jsme těch medvědů viděli celou řadu. Tam prostě jedete po silnici a v příkopě vidíte sedět medvěda nebo po louce souběžně se silnicí jde medvěd. Většinou jsou to černí baribalové, grizzlyho potakáte většinou ve vyšších horách.

Chystáte se do kanadské přírody? Zpívejte si české lidové písně. Zopakujete si, co jste se učili ve škole a ještě vyplašíte medvědy.
RNDr. Vladimír Lemberk, fotograf, publicista a cestovatel

Potkali jste grizzlyho?
Potkali jsme ho, viděli jsme přes údolí samici se dvěma mláďaty. To je už docela nebezpečné, potkat samici grizzlyho s mláďaty. V té Severní Americe jsou na to trošku připraveni, takže v místech, kde dochází k pravidelným střetům lidí s medvědy, jsou cedule, že tam nesmíte nebo vás tam pustí jen, když vás je šest a více. Potom tam jsou i cedule, že některé oblasti jsou bear country, čili země medvědů a nesmíte tam. Je tam přímo napsáno, že v určitém období je tam vstup zapovězen. Medvědi tam patří, jsou to původní obyvatelé a my jsme tam přišli až po nich. Takže oni mají přednostní právo a my se musíme přizpůsobit. Například je vynikající rada, pokud by se tam někdo chystal, zpívat si české lidové písně. Tak si zopakujete co jste se učili ve škole a ještě tím vyplašíte medvědy. Výjimkou jsou medvědi, kteří mají rádi krásný polyfonický zpěv.

Jsou také takoví?
Vím, že vy jste bývalý zpěvák Boni pueri. Takže si myslím, že Boni pueri by tam neuspělo. To by naopak ty medvědy přilákalo. Když zpívat, tak falešně.

Jakub Schmidt a Vladimír Lemberk ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Cestovatel Vladimír Lemberk byl dnes naším hostem. A zpívejte si na těch cestách.
Zazpívám si, děkuji. Na shledanou.