Vladimír Burjánek: Onuce

Mnohým už možná ani tohle slovo nic neřekne. Onen strýček, který vedle malého domácího hospodářství, ve kterém koňské spřežení nahradil kravským párem bulíků a tahal s nimi vůz na pole, byl i u nás hrobníkem. V třeskutých mrazech i letním vedru musel na hřbitově připravit místo posledního odpočinutí a vykopat hrob, což nebyla mnohdy žádná lehká záležitost. Když se chystal na jakoukoliv práci a připravoval gumáky, začal onucový obřad. Přiměřený kus plátna nebo jiné látky položil na podlahu, bosou nohou stoupl doprostřed a pečlivě skládal cípy šátku kolem své nohy. Dobré pokrytí nohy zamezilo puchýřům a omačkání chodila i nártu. Potom jednou rukou vzal botu, druhou, si přidržoval onuce na noze a sunul opatrně nohu do gumovky. Když jsem jednou o strýčkovi vyprávěl našim klukům, zeptal se ten nejmenší: Kolik měl, dědo, číslo nohy? Potěšen, že ho to zaujalo, řekl jsem, že nevím, asi čtyřiačtyřicítky. Musely mu ale z těch vonucí smrdět jako stovky - a bylo po vyprávění.