V Africe zažijete za jeden den víc než tady za celý rok. A život se má prožít, ne jen tak proflákat

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

Česko - swahilsko - masajský slovník je dílem Východočecha, který je duší i srdcem Afričanem. Můj první plán byl vyjet za zvířaty do Afriky, ale našel jsem tam úžasné lidi. Kamarády na celý život, říká Jiří Rosa z České Skalice. 

Již od dětství jsem po přečtení mnoha knih o Africe toužil jako každý kluk vidět vše na vlastní oči. Později se pak v jediném dni na cestách po Tanzanii vyrojilo tolik příběhů, které nezažiješ ve své rodné „hroudě" za celý rok. A to jsem si opravdu nemohl nechat jen pro sebe, směje se Jiří Rosa z České Skalice.

Dnes je tu s námi člověk, který miluje černý kontinent miluje a u nás se snaží, abychom také my o tamním životě něco věděli. Je to Jiří Rosa z České Skalice.
Dobrý den. Rád bych pozdravil i masajsky, aby to bylo trochu stylové, takže "engolong si dej", což je slunečný den a doufám, že nám dnes vydrží.

Já jsem si říkal, že budu asi mluvit spíš s Afričanem.Je to tak?
Já se trochu za Afričana považuji, i když se hrozně rád vracím do Čech. Teď jsem byl dva měsíce v Africe, celé jaro a už mi chybělo to jaro v Čechách.

Jiří Rosa ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Můžeme říct, kdy jste se zamiloval do Afriky?
Můj první kontakt s Afrikou byl asi v 7 letech, když jsem viděl film Volání divočiny. Známý příběh, Joy Adamsonová, Lvice Elza. Je zajímavé, že jsem se teď bavil s nějakými studenty a oni vůbec nevěděli, o koho se jedná. Mě ten film hrozně ovlivnil. A od té doby jsem si řekl, že do Afriky jednou pojedu.

Takže i knížky Joy Adamsonové? Já jsem četl Levhartice Penny, kdysi dávno.
Samozřejmě. Já hrozně rád čtu knížky Josefa Vágnera, to mě také ovlivnilo. Protože já měl nejblíž Afriku ve Dvoře Králové v zoologické zahradě. Vyrůstal jsem v době, kdy Josef Vágner přivezl ta velká stáda žiraf a afrických zvířat. Dodnes miluji dvorskou zoologickou zahradu.

A kdy jste se do Afriky vydal poprvé?
Asi před 15 lety jsem si chtěl splnit ten svůj sen a vyrazil jsem s manželkou do Keni. Byla to taková spíš masňácká dovolená, letěli jsme s německou cestovkou a přiletěli jsme na pobřeží do Mombasy a tam nás zavřeli do resortu. Já jsem pořád utíkal mezi lidi, protože jsem hledal tu pravou Afriku. Samozřejmě černoši tam byli, zvířata tam byla, ale nebylo to to správné ořechové.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

To, co jste znal z těch knížek.
Jasně. Poprvé jsem se dostal trochu pod kůži Africe v roce 2010, když jsem se svým kamarádem Vaškem Duškem vyrazil na takový chlapský čundr. Sbalili jsme krosny a vyrazili do Tanzánie.

Jak to bylo s tou školou v Tanzánii? Ta už tam byla tenkrát rozestavěná?
Máme kamaráda v Kuksu, malíře Honzu Skořepu. Je to mimo jiné jediný žák Zdeňka Buriana. Malíř, který do Afriky před námi už jezdil 20 let. A jeden Masaj se mu svěřil, že by chtěl vrátit to, co mu někdo nabídl, že mu dal vzdělání. Že by to chtěl vrátit ostatním dětem. Honza se toho chytil a začal stavět školu ve vesnici Mto wa Mbu, což je v překladu U Komáří řeky. Je to úžasná vesnice. A my jsme se toho projektu chytili s Vaškem na první našlápnutí. A začali jsme pořádat hudební festival, který Vašek pojmenoval Nasajem s Masajem. Protože čím víc lidé pili na našem festivalu, tím víc podpořili děti v Africe.

Škola v Africe U Komáří řeky

Prostředky z toho vašeho festivalu jdou vždy na školu do Afriky.
Samozřejmě. My nejsme žádná organizace, nejsme žádná nadace, jsme jen fyzické osoby. Ale jsem rád, že Nasej s Masajem nejsme jen my dva s Vaškem, ale jsou ti lidé, kteří chodí na náš festival.

Festival se koná vždy v říjnu?
Festival se koná v půlce října v České Skalici v Sokolovně.

Jak to vypadá ve škole v Tanzanii, která už je předpokládám hotová?
Školu jsme dostavěli, asi před 5 lety jsme ji otvírali. V Tanzanii začíná školní rok vždy v lednu, takže naše škola není klasická škola jako jsou státní školy, ale je to spíš taková přípravka. V té naší vesnici se učí úřední jazyk, a to je svahilština. To je hlavní předmět, aby mohli potom žáci jít dál do státní školy.

Kolik stojí měsíční nebo roční provoz takové školy?
Měsíční provoz naší školy pro 32 dětí, který tam v současné době chodí, stojí 2,5 tisíce korun. Není to moc a ty děti u nás mají školné a mají jedno jídlo denně. A čaj jsme zavedli. Aby jim nechyběla energie, dostávají sladký čaj.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

U nás to není moc peněz, ale tam pro ně je to možná pěkný balík, ne?
Tam to je docela dost peněz. Protože škola se nám podařila postavit asi za dva festivaly, takže je to dobré.

Byl jste se tam teď podívat, zkontrolovat školu?
Já jsem dokonce dostal pověření. Město Česká Skalice nám hodně pomáhá, nejen s vydáním knih, ale i s festivalem a s provozem školy. A starosta udělal takový žert a jmenoval mě prvním českoskalickým velvyslancem pro Afriku. S tím pověřením, abych otevřel ambasádu. Takže já jsem otvíral ambasádu v naší škole a vyvěsil jsem tam českoskalickou vlajku.

Vy jste muzikant, jste ale také koloběžkář, obuvník, zmrzlinář. Pracoval jste i v Německu. Můžeme říct kde?
Klidně. Byl to sadomasochistický nevěstinec, dělal jsem tam údržbáře.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

Takže takový světaznalý člověk, bych řekl.
Trochu ano. Mě to baví, protože život se musí prožít a nesmí se jenom proflákat.

Jste krásně opálený. Ale vy jste říkal, že se v Africe neopalujete.
Ne, já se tam schovávám před sluncem.

Kolikrát jste tam tedy byl celkem?
Já to nespočítám, opravdu to nespočítám. Ale počítal jsem, že za posledních 10 let jsem tam byl asi dva roky v kuse.

Ale prý jste břídil oproti vašemu kamarádovi Václavovi Duškovi.
My všichni, co jezdíme do Afriky, si vozíme různé upomínkový předměty, masky a kopí a já nevím co. Vašek nebyl troškař a přivezl si z kmene Kikuů manželku, Keňanku. V současné době žijí v Choustníkově Hradišti u Dvora Králové. A Catherine, jeho manželka, učí v regionu angličtinu.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

Prý to stálo Václava 150 koz?
Vašek chtěl být v kmeni, tak požádal o diary, to je takový obřad, kdy požádá rodinu. A rodina mu napařila 150 koz, které musí zaplatit mamince. Nezaplatil je najednou, ale pěkně postupně na leasing. Má to na splátky. A ta maminka se má dobře, protože má 6 dcer. Takže je zajištěná.

Když se zeptám na zážitky z Afriky? Těch musíte mít mraky, spoustu úžasných zážitků.
Museli bychom tady být hodně dlouho, protože to je na několik knih. Myslím, že k těm svým dvěma knihám přidám další. Už mám takový pracovní název, bude se jmenovat Knížka Z Ratibořic pod Kilimandžáro. Tam bych chtěl popsat naši poslední cestu, kterou jsme s Vaškem a s kamarádem Danem Augustou udělali. Vyvezli jsme pražské gymnázium, bylo to 54 lidí, hodně dětí od 12 do 16 let. Odvezli jsme je přes celou Tanzanii. Bylo to Gymnázium Thomase Manna a úžasná paní profesorka Tereza Bočanová, která se pustila do takové akce.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

Teď jste je tam vezli?
Teď jsme se vrátili. A musím říct, že jsem z toho měl hrozný strach. Zaprvé Pražáci, zadruhé děti. Ale ty děti byly úžasné a dospělí taky.

Už jste napsal dvě knihy a chystá se třetí.
První byla V zemi Masajů, ale to byl takový cestopis. Já si píšu vždy v Africe poznámky. Napsal jsem to do pdf a poslal Vaškovi. A on bez mého vědomí sehnal nějaké sponzory. Tak to vydal, dal do toho nějaké fotky. Druhou knihu Tanzanie safari - njema jsem napsal asi o tři roky později. Tam jsou syrovější příběhy. A snažím se o trochu humoru, protože v Africe prožijete za jeden den víc než tady za dva roky.

V Africe zažijete za jeden den víc než tady za dva roky

Také jste se tam pokoušeli o farmu. Chtěli jste pěstovat banány?
My jsme s Vaškem oba zemědělci, máme zemědělskou školu. A říkali jsme si, že bychom chtěli ty Tanzance obohatit o nějaké věci. Nejdřív jsme chtěli otevřít restauraci, to se nám nepovedlo. Tak jsme se pustili do farmy, že Tanzance naučíme pěstovat banány po česku. Můžu vám říct, když viděli, jak ti dva bílí běhají po farmě s motykami a s rýči, tak kulili oči a křičeli na nás "mzungu, dej nám práci", tak jsme zaměstnali nějaké lidi. Nakonec to dopadlo dobře, že jsme o tu farmu přišli. I špatná zkušenost je dobrá zkušenost.

Jací jsou vůbec lidé, kteří žijí v Tanzanii? Jací jsou Afričani?
Můj první plán byl vyjet za zvířaty do Afriky, ale našel jsem tam nejen zvířata, našel jsem tam hlavně úžasné lidi. Opravdu to jsou dobří kamarádi. Kamarádi na celý život.

Vy jste prý také podle nich sestavili stupnici lelkování?
Je to zevlování. To je věc, kterou opomněla Corinne Hofmann ve své Bílé Masajce. Protože píše o všem, ale že jsou Masajové nejlepší zevlouni na světě, toho si nevšimla. My jsme sestavili stupnici od jedničky po desítku, kdy desítka je spánek. A hrozně nás baví to pozorovat, jak to oni umějí. Já jsem to pochopil, když jsem jel do masajské vesnice, žil jsem tam pár dní a uvědomil jsem si, že nemá cenu se v životě uhonit k smrti.

Jiří Rosa ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Tím bychom skončit, protože to je takové pěkné poselství pro dnešek i pro naše posluchače. Moc děkuji, že jsme si o Africe s vámi dnes mohli popovídat.
Já bych ještě pozval všechny, protože máme už termín na festival Nasajem s Masajem. Je to 13. října letošního roku a hrozně rádi vás v České Skalici uvidíme. A podpoříte tím samozřejmě naši školu. V říjnu na Nasajem s Masajem.

Když jsme se masajsky pozdravili, můžeme se také masajsky rozloučit?
Můžeme říct na shledanou, já bych řekl "tasere".

Spustit audio

Související