Z Afriky bych do Čech přenesla laskavost a vstřícnost. Vlasta Milatová má v srdci Jižní Afriku a Orlické hory
Lidé, kteří z různých důvodů odešli z rodné země a velkou část prožili v emigraci, často říkají, že mají dva domovy. Vlasta Milatová prožila 40 let v Jihoafrické republice a ačkoliv, jak sama říká, žili v nové zemi v přepychu, stesk po domově zůstal. Od té doby přebývá mezi jižní Afrikou a Orlickými horami. Tak nějak by mohl znít i podtitul pořadu Návštěva.
Když se v roce 1969 v necelých třiadvaceti letech ocitla Vlasta Milatová v letadle plném emigrantů mířících do Afriky, netušila, že Jihoafrická republika bude na příštích 40 let jejím domovem. Ten původní - východní Čechy, jí ale v srdci zůstal napořád.
Africké roky přepychu i stesku
„Než jsme přistáli v Johannessburgu, viděla jsem z letadla domky a u nich takové modré tečky - říkali jsme si co to asi je - no prý asi bazény. Tehdy jsem si pomyslela, že to my nikdy mít nebudeme. No ale měli a brzo,“ vzpomíná dnes 70letá šarmantní dáma.
„Měli jsme se velice dobře, Jihoafričani nám velmi pomáhali. Byli k nám vstřícní, milí, můj manžel dostal okamžitě práci na stavbě vodních přehrad. Já za čas také dostala práci a protože jsme uměli šetřit, mohli jsme se do pěti let přestěhovat do vlastního domu. Mezitím jsme malým sporťáčkem procestovali Afriku,“ usmívá se Vlasta Milatová.
Pro mladé české inženýry byla v té době prý Afrika zemí zaslíbenou, jenže stesk po domově všechen přepych vyvážil.
A tak Vlasta vzpomíná, jak vyhlížela ve schránce dopisy od maminky a přátel, balíčky knih a toho mála, co smělo z tehdejšího Československa k emigrantům doputovat.
Místo kurzů angličtiny jsem chodila číst české knížky
„Anglicky jsem vůbec neuměla, zatímco můj manžel se už rok před odchodem tajně učil jazyk. Potom nám v Africe imigrační úřady platily kurzy angličtiny, jenže já byla zlobivá a místo toho, abych se učila, navštěvovala jsem rodiny českých emigrantů a půjčovala si české knížky,“ vzpomíná Vlasta Milatová.
Angličtina nakonec přišla se zaměstnáním a dnes má Vlasta Milatová přátele po celém světě.
Mezi Afrikovu a Orlickými horami
Rodačka ze Solnice se po roce 1989 mohla do rodné země konečně přijet podívat. Afrika jí přirostla k srdci se svou nádhernou přírodou a večery v buši prý jsou nazapomenutelné, ale stejně tak se do srdce vryly Orlické hory, česká městečka a místa, kde žijí její přátelé.
A tak poslední roky dělí čas mezi Česko a Afriku a střídavě žije na obou místech.
„My emigranti máme už navždy domov rozpůlený a nepatříme ani tam ani tam, nebo máme domovy dva,“ vzpomíná Vlasta na místa i lidi na obou místech planety, bez nichž si živit neumí představit.
Afrika v jejím domku v Solnici dýchá z každého koutu - tu soška, tam bubínek, na stěně obrázek… africké suvenýry.
V africké domácnosti si zase snažila připomenout český domov. To ale šlo jen knihami a nebo dodržováním zvyků. Třeba na Vánoce nebo na Velikonoce.
A co by z Afriky nejraději přenesla do Čech?
„Laskavost a vstřícnost, tam si všichni pomáhají, hodně se usmívají a objímají. Tady přiletíte na letiště a podle otrávených tváří hned poznáte, že jste v Čechách. A to je škoda“, říká Vlasta Milatová.
K poslechu vyprávění šarmantní dámy, se kterou si nelze netykat, zve i autorka pořadu Jiřina Mužíková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
