Rod Pilařů: Housle jsou jako lidé, nevlezete do nich. Odhadnete charakter, ale můžete se taky splést
Houslařský rod Pilařů z Hradce Králové je už skoro 100 let opravdu velkým pojmem, stavění houslí se v této rodině předává z generace na generaci. V současné době se tomuto řemeslu věnují ve svém ateliéru Tomáš Pilař i jeho dcera Šárka Hušková Pilařová.
Jak jsem si užili Štědrý den, muzicírovalo se u vás?
Tomáš Pilař: Přímo pod stromečkem ne, ale den předtím jsme si zamuzicírovali s částí rodiny, která vládne nějakými hudebními nástroji. Byl to klasický kvartet, který jsme si zahráli. Náš nejmenší vnuk Adam hrál první housle a my jsme ho doprovodili.
Tedy muzicírujete o Vánocích. To mě zajímá, jestli houslař, který staví housle, na ně musí také umět hrát.
Šárka Hušková Pilařová: Určitě je to pro něj výhoda, může si potom vše zhodnotit, když přijde muzikant s nějakým zvukovým problémem. Sám si to může vyhodnotit, zkontrolovat, jak si s tím poradit. Určitě je to výhoda.
Čtěte také
Ale vy jste prý paní Šárko jako dítě nechodila moc ráda do houslí.
Šárka Hušková Pilařová: Které dítě to miluje, myslím, že takových je opravdu málo. Pravda je, že tam u mne byla až lehká nenávist v určitém věku, ale to se časem upravilo. Dnes mám housle doopravdy ráda, hodně hraji ve folkloru, v orchestru, moc mě to baví. Takže jsem ráda, že jsem vydržela.
Mohli jste si vůbec vybrat, čím byste chtěli jednou v životě být? Protože u vás se řemeslo dědí z generace na generaci. Váš dědeček, pane Pilaři, s tím začal?
Tomáš Pilař: Můj dědeček Karel tady v roce 1924 založil svoji dílnu na Dukelské třídě, byla tam téměř 70 let. Starší Hradečáci si to určitě pamatují.
Byla by škoda, kdyby v rodové tradici výroby houslí nikdo nepokračoval. Ale samozřejmě vše má svůj začátek a také konec.
Tomáš Pilař, houslařský rod Pilařů
I já si to pamatuji a to se nepočítám mezi nejstarší.
Tomáš Pilař: Tak vidíte. A bylo zajímavé, že tam těch 70 let dílna vydržela, zatímco krámky kolem se třeba měnily. Snažili jsme se, aby bylo ve výloze vždy něco zajímavého, na co se lidé, když jdou kolem, můžou podívat.
Jak to tedy bylo s tím řemeslem, mohli jste si vybírat? Co kdybyste řekl tátovi, že houslařina ne?
Tomáš Pilař: To se mohlo stát, ale nedovolil jsem si říct, že ne. Ono to na mě vlastně zbylo, protože řemeslo vždy přebírá nejstarší sy, ale můj starší bratr měl koníčka, chtěl dělat elektřinu, tak si to vydupal, maminka mu asi pomohla. Tak houslařina zbyla na mě, věděl jsem, že to prostě dělat musím. Nebyl jsem nijak vyhraněný, neměl jsem žádné speciální zájmy. Ale nevěděl jsem, do čeho jdu, protože jsme nebydleli v domě, kde je dílna, jako to máme teď. Takže já jsem tam až tolik nechodil.
Čtěte také
Jen občas vás tam tatínek bral?
Tomáš Pilař: Jen občas jsem se tam zastavil a pak jsem čím dál víc pociťoval takové šimrání, zodpovědnost, jestli na to budu stačit. Když jste to viděl, všechnu tu práci, co se z jejich rukou vytváří, tehdy tam ještě dělal dědeček. Ovšem můj táta byl vlídný učitel, já jsem mu vycházel vstříc a dopadlo to dobře.
A jste rád, že Šárka v tradici pokračuje?
Tomáš Pilař: Samozřejmě, byla by to škoda, kdyby nikdo nepokračoval. Samozřejmě vše má svůj začátek a také konec. Ani ono přátelství se Sovětským svazem nakonec nebylo na věčné časy. Naštěstí. Šárka má dva syny, ten starší se tedy z řemesla už vyvlékl, tak teď uvidíme, jestli se k tomu postaví ten mladší, tomu je osm let.
Šárko, jak to bylo u vás? Také jste si mohla vybrat, jestli půjdete v rodinných šlépějích?
Šárka Hušková Pilařová: Určitě mě do toho vůbec nikdo netlačil. Já jsem to měla jinak než táta, já jsem o houslařině byla přesvědčená úplně odmalička, co si pamatuji. Vždy jsem říkala, že budu dělat housličky. Nikdy mě nenapadlo, že bych dělala něco jiného. Takže to bylo spíš naopak. Když mi bylo čtrnáct, tak mi táta říkal, opravdu si to rozmysli. Jestli tě to bude těšit celý život. Naštěstí jsem se nenechala odradit, protože mě to baví.
Když žijete od malička v domě, kde se pracuje s houslemi, tak tu činnost prostě začnete mít rád. To snad ani jinak nejde.
Šárka Hušková Pilařová, houslařský rod Pilařů
Vy jste snad i manžela k řemeslu přivedla, protože teď vyrábíte housle spolu s ním.
Šárka Hušková Pilařová: My jsme ho trochu vcucli do rodiny. On je původně restaurátor historického nábytku a řezbář. Takže chvíli vzdoroval, svoji práci dělal pěkně, ale přeci jen, když žijete v domě, kde je práce s houslemi, tak ji začnete mít rád. To ani jinak nejde.
Jak dlouho vůbec trvá postavit takové housle?
Tomáš Pilař: To je otázka mnoha měsíců. Záleží na určitých technologických postupech, jak je člověk prodlouží nebo zkrátí. Protože třeba nejdřív udělám všechny části, díly, desky, luby, hlavičku a pak to hnědne na UV záření, to znamená na sluníčku nebo na nějakých lampách.
A to nejde urychlit.
Tomáš Pilař: To nejde příliš urychlit. Takže většinou zabere jeden nástroj půl roku až rok.
Stavíme nástroje z přírodního materiálu, takže si s námi příroda zahrává. Dřevo má skryté vlastnosti o kterých člověk netuší.
Tomáš Pilař, houslařský rod Pilařů
Je to dobrodružství a očekávání, jak bude nástroj vypadat a znít?
Tomáš Pilař: Samozřejmě, ovšem za ty roky už máme v postupu a v onom očekávání trošku jistoty. Ale protože vždy stavíme nástroje z materiálu, který vzniká v přírodě, takže není konstantních kvalit. Příroda si s námi někdy zahrává a dřevo má skryté vlastnosti, který člověk třeba netuší. Je to jako u člověka, vlezte do něj, jaký je. Můžete ho tipnout, ale můžete se také zmýlit. Takže je to vždy očekávání a napětí, dokud si člověk na ten nástroj nezahraje.
Čtěte také
Ovšem potom to také musí být někdy i těžké loučení, když si nástroj u vás někdo objednal, ne?
Tomáš Pilař: Tak to bylo zejména u prvních nástrojů. Dneska je to už trošku rutina, člověk vlastně naopak očekává, až přijede zákazník, co na to řekne, jestli mu to udělá radost. Což se v drtivé většině stává a lidé potom píší a jsou vděční.
Když virtuóz poprvé zahraje na nástroj, který jste pro něj postavili, to musí být jedinečný pocit.
Šárka Hušková Pilařová: Je to moc prima. Několikrát se mi zadařilo, že jsem byla i pozvaná na koncert onoho muzikanta. To bylo moc pěkné, když nástroj člověk slyší už v sále a vidí, že přináší všem radost. To je super.
Váš rod tedy už téměř 100 let staví v Hradci Králové housle. Bude mít pokračovatele, Šárko?
Šárka Hušková Pilařová: My doufáme.
Tomáš Pilař: Byla by to škoda, protože máme spoustu materiálu, který je vícegenerační. Máme pro jednu, dvě generace dopředu materiál na housle. Protože to dřevo zraje i 30 let.
Našimi hosty byli mistři houslaři Tomáš Pilař a jeho dcera Šárka Hušková Pilařová. Ať se daří úžasná rodová a rodinná tradice udržovat dál. Děkuji vám.
My děkujeme za pozvání. Mějte se krásně, na shledanou.
Související
-
Petr Voldán: Diamantové houslové zrání
Šedesátka je dnes už sice běžný, nicméně i tak už úctyhodný věk. A když slaví “šedesátku” mezinárodní dětská hudební soutěž, je to opravdický unikát.
-
Od thajské princezny vycouval se stovkou orchidejí
Jaroslav Svěcený se narodil v Hradci Králové a ke svému městu má pořád blízko.
-
Houslista Pavel Šporcl hraje „z obýváku“ pro celý svět a připravil i odvážnou světovou premiéru!
Pavel Šporcl, který jako jeden z prvních umělců zareagoval na krizovou situaci a začal pro posluchače hrát ze svého doposud velmi střeženého soukromí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
