Při prohlížení starých pohlednic Hradce Králové kráčíte historií. A rozbuší se vám srdce
Každý z nás se občas rád zatoulá do minulosti a listuje třeba knihami, kde jsou staré fotografie a obrázky míst, která třeba dobře známe. Rádi si tak připomínáme, jak tahleta mísa vypadala kdysi. A protože tuto možnost nám dává už druhá kniha našeho dnešního hosta, tak jsem moc rád, že za námi dnes přišel královéhradecký sběratel a fotograf Jaroslav Hrůza.
Jste spíš fotograf nebo sběratel pohlednic? Co jste víc?
Všechno. Sběratel jsem, víceméně jsem se zaměřil na ty hradecké, ty sbírám od konce 60. let. Fotografování provozuji od svých šesti let, takže to je ještě o něco déle.
K fotografování buď člověka někdo přivede anebo si to najde sám. Tak jak to bylo u vás?
K fotografování mě přived táta, který pracoval v hradecké Fotochemě, ve výzkumným ústavu. Takže filmy byly k dispozici a bylo potřeba je zkoušet. Tak jsem od mala chodil, i když s takovým hodně mizerným fotoaparátem - Smena 3 sovětské výroby. To byl můj první foťák. A samozřejmě na tom jsem se naučil jak nastavit clonu, metry a všechno.
Dnes jich mám kolem 8 000. Pohlednic pouze Hradce Králové.Jaroslav Hrůza, sběratel a fotograf
Máte jako fotograf v Hradci Králové svůj oblíbený objekt zájmu?
Já hlavně fotím dokumentaristiku, čili budovy. V Hradci to je Velké náměstí, je to muzeum, je to Masarykovo náměstí. Ono prakticky celý Hradec, se dá říct. Gymnázium J.K. Tyla a Jiráskovy sady jsou samozřejmě nádherné.
Co by podle vás měla mít každá fotografie, aby se lidem líbila nebo aby je zaujala?
Musí mít ducha. Čili musí to být shůry dáno. Já můžu vzpomenout i na fotografa pana Mence, s kterým jsem samozřejmě taky občas přišel do styku. A on než zemřel, ještě krátce nato, čili krátce po 90. roce, vzpomínal na to, říkal, dnes může fotit každý. A já říkám, nemůže. Pokud vy budete mít cameru obscuru, čili jak já říkám bednu s dírou, tak uděláte fotku a může mít někdo foťák za statisíce a nemá-li na to shůry dáno, tak tu fotku neudělá.
Co ty pohlednice Hradce? Vy je sbíráte. To je další vaše vášeň.
Sbírám je to od konce 60. let. Teď jsem zrovna, protože jak jsem skončil ty dvě knihy, tak si trošičku to musím dát zase do pořádku. A tak jsem padnul na pohlednici z roku 1972, kterou jsem posílal panu Hršelovi do Brna, původnímu Hradečákovi, bohužel dneska už tady mezi námi není. Těšil se na tu knihu taky strašně, bohužel se jí nedožil. A tam právě jsem mu psal, že bych rád s ním spolupracoval na výměně pohlednic a že jich má asi 168 kusů v té době. Dnes jich je kolem 8 tisíc. Až to srovnám, tak je musím spočítat, abych měl přehled.
Byly to vždy jen pohlednice Hradce nebo jste sbíral celý svět? Protože svět je krásný, barevný, fotogenický.
Je. Nedalo se v té době cestovat tolik, jak dnes. Kdyby to šlo tehdy, tak jsem asi jako fotograf ve světě a jezdím a fotografuji. Ale prostě stav je takovej a dneska už člověk nevyrazí tolik. A tak jsem sbíral pohlednice. Začínal jsem samozřejmě celej svět a pak jsem to zúžil. Než jsem šel na vojnu, tak jsem to dal bráchovi, ať se o to stará. A po vojně jsem řekl, ty si necháš zbytek světa, já si nechám Hradec a prakticky to tak dodneška funguje.
Jen pohednic Hradce Králové máte 8 tisíc?
Nějak kolem 8 tisíc je to teď. Jsou to i varianty. To znamená, v těch knihách právě tam v tom prvním díle je uvedeno, 8 pohlednic, která vychází z jednoho negativu. Je to pohled z Bílý věže na Velký náměstí a ono, když si člověk představí, že na přelomu století, to bylo 1902, někde fotograf vylezl nahoru s tou obrovskou bednou, se stativem na ochoz Bílý věže, tak samozřejmě když už to vyfotil, tak se to snažil prodat. A tam je právě důkaz, já ten negativ nemám, ale mám ten záběr od tohodle fotografa od asi šesti vydavatelů a v 21 nebo 23 variantách. Takže to jsou varianty, které my sběratelé sbíráme. Čili i nové vydání je pro mě kus pohlednice.
Je ještě někdo, kdo má také tolik takových pohlednic nebo jste rarita, výjimka?
Nejsem rarita. To, že mám 2 metry, možná je rarita a i když taky úplně ne. Ale jsou i jiní sběratelé. Je tady pan Hanuš, který má přes 10 tisíc pohlednic. Já na to nemám až tolik času.
Jak shání nové pohlednice, které ještě ve sbírce nemáte? Přes internet?
Ano. Dnes přes internet, přes obchod, hodně teď se mi dařilo, právě když jsem dělal na těch knihách, tak jsem nakoupil dost pohlednic třeba z Německa od firmy, která se zabývá právě prodejem pohlednic a jsou tam varianty, mutace, který mi chyběly v němčině. Protože Hradec nebyl úplně české město, bylo tady řada vojáků, kteří samozřejmě mluvili německy. A posílali pohlednice. Tak se mnohé dostaly přes Vídeň, přes Salcburk a tak dále až do toho Berlína a pak zpátky sem k nám.
Prolistujeme trošku těmi vašimi knihami. Je to první a druhý díl Hradec Králové na pohlednicích v průběhu tří staletí. Kde to všechno začíná? Na Starém náměstí, na Starém městě?
Ne tak úplně. Nejdřív to začíná historií pohlednice, jak vznikla. A pak se postupně dojde až na to Velké náměstí a tam jsou různé zajímavosti. No a pak se prochází procházkou městem, z Velkého náměstí, Komenského ulice, Pospíšilova ulice a tak dále. Až se skončí v prvním díle na Střelnici. A druhý díl pokračuje, zase dál se prochází ze Střelnice, přes Masarykovo náměstí a už se pak dostáváme na ta přidružená města a obca, která jsou dnes součástí Hradce. To znamená od Pražského předměstí dál, Nový Hradec, Kukleny a tak dále.
Mám nalistovanou stranu 92 první knihy. A tady jsou fotografie Velkého hradeckého náměstí, některé černobílé, některé barevné, tohle bude asi kolorované.
Ano. To je rok 1909, před 1. světovou válkou. A v té době se samozřejmě barevně nefotografovalo, to se jenom mohlo snít o tom. Takže se to vyfotilo, tehdy velice kvalitně na skleněné desky. No a vytiskly se pohlednice a ty se kolorovaly.
Všechny fotografie jsou ve velikosti jedna ku jedné a dokonce jsou i s těmi ohlými růžky a všelijakými poškozeními. To je taky asi rarita, unikát.
To byl můj záměr, že jsem to tak chtěl. A díky tomu, že tu grafiku dělá můj brácha, kterej právě umí tohleto, s těma tiskárnama je spřaženej léta, tak si s tím hrál. Dalo to hodně práce. Nenašel jsem žádného jinýho vydavatele, žádné jiné město, které taky vydávaly knížky o těch městech, tak žádný z nich to nemá takhle dělané. Protože pokud se to dělá komerčně, tak by to nikdo nezaplatil.
A čel jste si taky na těch pohledech z té druhé strany? Protože samozřejmě pohledy jsou o příbězích.
Samozřejmě. Nádherný typ písma, že jo, v tý době, dalo se to číst po těch lidech. Někdo se rozepisuje víc, často to je, přijedu, dojel jsem, dojel jsem v pořádku nebo potřebuju peníze poslat na vojnu a tak dále. Nic nového.
Vše co dnes vlastně posíláme v mobilech esemeskami a tak dále. Když fotíte ty pohlednice vlastně i v současné době, tak mě napadá jedna tady v Hradci Králové taková stavba, která možná už taky brzy bude historií a vlastně z toho panoramatu města Hradce Králové brzy vymizí. Asi tušíte, co mám na mysli.
Hotel Černigov. Ten samozřejmě fotím. Je i v letošním kalendáři a popisování, jak se stavěl, kdy se stavěl, jak dlouho to trvalo, všechno do těch popisů já dělám. Já nemám rád kalendář, kde je jen jedna fotka a dole řada čísel, to nemám opravdu rád. Kalendář musí mít kalendárium a dělám to, že tam je teda nová fotografie, k tomu jsou 2 pohledy většinou a popisuju, co tam je na těch pohledech a o té historii.
Vraťme se ještě zpátky k těm knížkám. Chystáte další, třetí díl?
Ne. Je to ucelené, je to ukončeno.
Nikdy neříkej nikdy, Jaroslave. Děkujeme každopádně za dnešní návštěvu tady u nás v Dobrém ránu Českého rozhlasu Hradec Králové. Tedy ještě jednou sběrateli a fotografovi Jaroslavu Hrůzovi. Hlavně skvělé a dobré světlo, protože to se prostě fotografům přeje.
Děkuji, ano, to musí být. Jinak nějaká knížka do budoucna bude. Nebude to třetí díl, ale něco bude. Určitě ještě do budoucna něco udělám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
