Podkovářství není řemeslo, ale poslání. Když chcete udělat koni dobré „boty“, musíte být i psycholog

Udělat správnou a pořádnou podkovu pro koně je práce pro opravdové a pořádné chlapy (ilustrační foto)
Udělat správnou a pořádnou podkovu pro koně je práce pro opravdové a pořádné chlapy (ilustrační foto)

Dnes vám Český rozhlas Hradec Králové představí zajímavého člověka a ještě zajímavější práci, kterou dělá celý svůj život a obdržel za ni dokonce i ocenění Mistr rukodělné výroby Královehradeckého kraje. Naším hostem je mistr podkovář Karel Kysilka ze Rtyně z Podkrkonoší. 

Představte nám řemeslo, za které jste obdržel ocenění. Vy jste kovář a podkovář?
Jsem vyučený kovář, podkovář, ale v současné době se převážně věnuji spíš podkovářství.

Podkovář Karel Kysilka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co jste říkal na to, když vám kraj udělil ocenění Mistr rukodělné výroby?
Bylo to trošku překvapením, protože se ještě necítím natolik stár, abych dostal takové ocenění. Ale je to určitě hezké, potěšilo mne to.

Kůň, který jako atlet dělá nějaký sport, musí mít vhodnou obuv. Vezměte si, kdyby hokejista hrál hokej bez bruslí.
Karel Kysilka, mistr podkovář

Jak jste se ke kovařině a ke koním dostal? Děláte to opravdu celý život?
Ke kovařině jsem se dostal víceméně náhodou. V tehdejší době jsem se měl vyučit nějakým traktoristou, ale jelikož bych skončil na nějakém zemědělském statku, tak rodiče rozhodli, že tam asi ne. Díky tetě se obvolaly úřady a za chvíli jsem byl přihlášen do Jaroměře na učiliště na kováře, podkováře. Nevěděl jsem, co to obnáší, ale nastoupil. Prakticky se to začalo vyvíjet tak, že jsem se začal koním víc a víc věnovat. Chtěl jsem vědět něco i o tom ježdění, protože to je nedílnou součástí, aby kovář věděl, jak se kůň pohybuje, co všechno potřebuje, jaké jsou priority, kterým se musí věnovat.

Kovářský valčík mezi kovadlinou a výhní má Zdeněk Krejza ve své dílně přesně na tři kroky

Umělecký kovář Zdeněk Krejza ve své dílně ve Svinarech

V třebechovickém muzeu betlémů je aktuálně k vidění poutavá výstava uměleckého kováře, šperkaře a restaurátora historických zbraní Zdeňka Krejzy. Redaktorka Eva Boudová si za autorem zajela přímo do jeho kovárny. Prý totiž není nic lepšího, než se hřát v blízkosti kovářské výhně a pozorovat, jak se z nepoddajného kusu kovu, stává umělecké dílo.

To řemeslo jste tedy neměli v rodině, že by se přenášelo z generace na generaci. Prostě škola za to mohla, učňák.
Dá se to tak říct. Ve škole jsem získal podnět, mistr odborného výcviku nás k tomu vedl, on tou kovařinou žil a žije dodnes. A prakticky to přenášel i na nás, své žáky.

Tenkrát jste se učil jen u koní nebo třeba i u skotu, u krav?
Jde o složený obor kovář, podkovář. Takže klasická kovařina, výroba a oprava zemědělského nářadí. A k tomu ten podkovář, což už dnes bohužel není, musí být schopen udělat jak skot, ovce, prasata, ale dnes jsou prioritou koně. Bohužel dnes se trošku opomíjí ony paznehty, což nás trošku mrzí, protože stav úpravy paznehtů je dost žalostný. Kvalifikovaných lidí, kteří by to měli dělat, je hrozně málo.

Koně ocení správné okutí (ilustrační foto)

Pojďme zpátky ke koním, protože ti vás hodně zajímali už od mládí, je to tak?
Pdkovářství už dnes není řemeslo, ale je to poslání. Protože se za posledních 20, 25 let hnulo úplně jiným směrem. Mně v té době, kdy jsem se vyučil, stačilo, abych znal prakticky technologii podkování a majitelé, chovatelé, protože to byli staří koňáci, mi řekli, jak ten kůň chodí, co mu, co pro něj mám udělat. Dnes je to prakticky úplně naopak. Já přijedu do stájí a musím od těch majitelů všechno zjistit. Musím vědět o chovu, musím vědět o krmení, musím vědět všechny další stránky věci. A musím prakticky sledovat pohyby toho koně, k jaké disciplíně je používaný, k čemu je využívaný, abych ho vhodně podkoval.

Vyšetření koně

Tak mne napadá taková možná naivní otázka, proč se vlastně koním dávají podkovy? A kdy to vzniklo, koho to napadlo přidělávat koním kovové destičky na nohy?
Vlastní podkování je hodně staré, ale nebudeme říkat, že kůň musí být okovaný. Vychází to i přímo z oné práce. Pokud kůň chodí na rekreační ježdění, dvakrát třikrát týdně po měkkých loukách, je úplně zbytečné aby měl podkovy. Z toho už je dnes problém bosonožci versus podkováři. Ale zase na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že kůň, který jako sportovec dělá nějaký sport, musí mít vhodnou obuv. Vhodné boty. Vezměte si, kdyby hokejista hrál hokej bez bruslí.

Úprava paznehtů jelena

Jakoby kůň nebo člověk chodil jen naboso.
To prostě nejde. Kdyby atlet měl běžet stovku bez treter, tak tím sníží výkon. Prakticky při tom samotném závodě je potřeba si uvědomit na jakém podkladu se koná. I když dnes se podklady pro koně upravují, aby byly co nejpřirozenější. Tedy vychází to z podkladu, aby kůň měl oporu své končetiny. A to, že podkováváme koně, je také důsledkem toho, že snižujeme opotřebení nohy, aby kůň měl stále dostatek rohoviny a co nejvíc ušetřil klouby a šlachy.

Kovář měl dříve ve vsi renomé, koně chodili za ním do kovárny. Dnes je to naopak, kovář musí jít za nimi do stájí.
Karel Kysilka, mistr podkovář

Čeho všeho si tedy musíte jako podkovář všimnout a co musíte hlídat u koně, ke kterému přistupujete? Musíte být asi také trochu v uvozovkách koňský psycholog?
Těch věcí je daleko víc. Souvisí to s celým chovem. Ale především, když podkovář přijde, tak si toho koně musí prohlédnout jak v klidu, tak prakticky v kroku, v klusu, aby věděl, s čím pracuje nebo s čím bude pracovat, jaké tam jsou defekty a vady. Je potřeba i trošku hledět na temperament koně. To znamená, jestli to je plnokrevný či chladnokrevný kůň. Podle toho se koně chovají. Jestliže vidíte, že už od prvopočátku je kůň neklidný, už k tomu musíte přistupovat úplně jinak. Toho koně musíte dokázat svým klidným chováním uklidnit natolik, abyste ho byl schopen bez problémů, bez nějakého přesvědčování a zbytečného stresování fakticky okovat.

Udělat správnou a pořádnou podkovu pro koně je práce pro opravdové a pořádné chlapy (ilustrační foto)

Slyšel jsem, že se prý dříve dával rum.
Tak to byly takové fígle starých kovářů, protože nebyly veterinární metody, jako máme dnes. Ale ony veterinární zákroky a pomůcky jsou pro nás vždy až to poslední. Jednak podkováři máme sami donucovací prostředky, ale podkovář musí ony donucovací prostředky zvládat. Není vždy dobré je používat. Až v tom úplně posledním stádiu děláme ortopedické zákroky do měkkých struktur kopyta spolu s veterináři. Tam už nastupuje cesta veterináře, kdy nám koně přispí podle potřeby. Veterinář musí být při tom zákroku s námi a koně po celou dobu hlídá.

Setkání kovářů Bečov nad Teplou

Vy se věnujete zejména nemocným koním nebo těm, kteří nemají klus a vůbec chůzi v pořádku. Je to tak? A podkovami se dá ledacos vyřešit.
Na jednu stranu se koním tím podkováním dá strašně pomoci, ale v současné době se ony ortopedické podkovy používají nevhodně. Jak říkají ti bosonožci, dokážeme ten problém jen na chvíli skrýt. To znamená, že podkovářství se hnulo do takové spíš veterinární péče. A vůbec ono ortopedické podkování je spíš veterinární záležitost, kdy podkovář musí mít vysoké znalosti, musí umět číst rentgeny, musí umět posuzovat koně ze všech hledisek úplně jinak, nežli podkovář, který začíná a bude se teprve vyvíjet. To znamená, že se snažíme vzdělávat, abychom opravdu měli veterinární znalosti a chceme tomu koni co nejvíce pomoci. Nejde tedy jen o samotnou podkovu, ale nejdřív musím vědět, co a proč tam můžu použít.

Mladých chovatelů koní je málo. Oproti tomu stoupá zájem o sportovní jezdectví

Koně - láska na celý život (ilustrační foto)

V České republice žije podle Ústřední evidence koní momentálně zhruba 90 tisíc těchto zvířat. To je třikrát víc, než před 30 lety. Zatímco dřív si lidé nejčastěji svého koně vychovali od hříběte, dnešní trend je spíš nákup dospělého zvířete ze zahraničí. Podle některých chovatelů také ubývá zájem lidí o práci u koní. Proč tomu tak je, to zajímalo reportérku Janu Házovou.

Vaše řemeslo se tedy za staletí proměnilo. Dneska už nechodí koně ke kováři, ale kovář jezdí za nimi. Už nemáte svoji klasickou kavárnu, jak si ji představujeme z různých pohádek?
Je to trošičku škoda, protože vždy na vesnici platilo, pan učitel, pan farář a pan kovář. Bez kováře vesnice prakticky nemohla obdělávat pole, nemohla žít. Takže kovář byl velmi významný člen obce. Dnes podkovář ztratil své renomé, i když v odbornosti jdeme všichni hodně dopředu. Ale je to tak, dnes ty soustředěné chovy, jezdecké stáje, zkrátka koncentrace koní je na jednom místě. A tak je potřeba, aby tam kovář přijel. To znamená, že jsme se prakticky úplně od základu změnili, vybudovali jsme pojízdné dílny, které máme plně vybavené a jsme schopni poskytnout servis koni přímo v jeho stáji.

A taková kontrolní otázka na závěr, pane Kysilko, která podkova nosí největší štěstí?
Ta, která je dobře přibitá. (smích)

Jakub Schmidt a podkovář Karel Kysilka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak ať vždy dobře přibijete. Moc děkuji za dnešní krásné povídání. Mistr podkovář Karel Kysilka ze Rtyně v Podkrkonoší byl naším hostem. Mistr rukodělné výroby Královehradeckého kraje. K tomu ocenění ještě jednou moc blahopřejeme.
Také děkuji, na shledanou.

Spustit audio

Související