Jedna z našich nejlepších rukavičkářek Ludmila Osičková: Rukavice chtějí péči jako bílá kožená bunda
Hostem Lady Klokočníkové byla v rozhlasové kavárně jedna z nejlepších rukavičkářek u nás, Ludmila Osičková. Zájemce zasvětila do tajů tohoto nádherného řemesla a nechyběly ani ukázky špičkové rukavičkářské práce.
Jaká byla cesta? Měla jste rukavice při jízdě?
Upřímně, zůstaly v šuplíku. Ale mám je. Jak se říká, kovářovic kobyla chodí bosa. Mám je, ale jen jsem otevřela přihrádku a říkám si, měla bych si je vzít za ruce, ovšem nějak jsem to nestihla.
Mám radost, že zájem o tohle nádherné řemeslo roste. Znovu učím na Vyšší odborné škole v Praze, kde mám tým 30 studentů.
Ludmila Osičková, jedna z našich nejlepších rukavičkářek
Jste jednou z posledních rukavičkářek v Česku. Nemrzí vás to?
Uvedu to na pravou míru. Jsem poslední rukavičkářka, co může řemeslo akreditovaně vyučit tak, aby jej dál někdo mohl provozovat a zabývat se ním. Ještě mám kolem sebe samozřejmě kolegy, kteří řemeslo ještě dělají nějakou dobu s týmem lidí, kteří nám ovšem nemládnou. Tedy ono slovo poslední se týká mě i jich.
Čtěte také
A samozřejmě, že mě to mrzí, protože je to práce, kterou děláte rukama a s láskou a musíte u ní také používat mozek.
Jste prý workoholik. Je to pravda?
Ano. Moje maminka, můj manžel i můj syn, všichni mi říkají, pojď už z té dílny a zhasni. Ale já musím ještě vždy něco dodělat.
Jakou vlastnost považujete pro svou profesi za nejdůležitější?
Trpělivost.
Co vás v poslední době potěšilo?
Že se vrací zájem o tohle mé řemeslo, že se ozývají i sdělovací prostředky, které by to chtěly sdílet dál. Začala jsem znovu učit na Vyšší odborné škole v Praze, kde mám tým 30 studentů v různém věku, takže to je velký pokrok.
Máte nějaké životní motto?
Žít a nechat žít.
Jak si správně navlékat rukavice?
Jednoduše, jsou to tři kroky - krátká, dlouhá a nejdelší. Máme rukavičku, máme otvor vstupu do rukavice, tomu se říká zápěstí, doporučuji otočit, abychom si to zdvojili ten vstup a pak teprve palec vtáhneme do dlaně, aby nebyl vybočený na stranu, a potom se teprve do rukavice krásně nasoukáme. Postupně upravujeme rukavičku na celou naši ruku.
Rukavičkářská kůže má úplně vše, nepotřebuje nic. Když rukavice zmoknou, nechte je volně uschnout v prostoru, žádné topení ani ždímání.
Ludmila Osičková, jedna z našich nejlepších rukavičkářek
Co dělat, aby nám rukavice dlouho vydržely? Jakou péči potřebují a co nedělat, abychom jim neublížili? Poraďte.
Říkám takovou hezkou větu: k vašim rukavicím se chovejte jako k bílé kožené bundě. A v tu ránu všichni zpozorní. Je to proto, že rukavičkářská kůže má úplně všechno. Když to tedy vezmu od nějakých impregnací, napouštění a podobně, nepotřebuje nic. Když rukavice zmoknou a jsou na nich flíčky, nechte je volně uschnout v prostoru, žádné topení ani ždímání.
Čtěte také
Položte je a dejte 10 nebo 12 hodin a ony uschnou. Pokud by zůstala někde nějaká mapička, vezmu je jemně do rukou a promnu, popotáhnu do stran a ona zmizí. Masné skvrny, když nastane tato situace, vezměte cokoliv, co saje olej. Dříve se vzal piják, rukavice se přejela žehličkou a on mastnotu vysál.
Dnes můžete vzít cokoliv, jedlou sodu nebo jakýkoliv prášek, poklepejte jím mastné místo a nechte 24 hodin působit. Ono to nasaje a rukavici pak vytřeme jemně hadříkem. Mluvím samozřejmě o čerstvé skvrně, nikoliv o takové, kterou tam máme už půl roku.
Potom určitě existují specializované čistírny, které se zaměřují na kůži. A měla jsem mnoho dotazů, spoustě lidí se třeba extrémně potí ruce. Takže co s podšívkou, pokud už to není úplně vábný pach. A tady úplně perfektně funguje suchý šampon na vlasy.
Celý rozhovor Lady Klokočníkové s Ludmilou Osičkovou, jednou z nejlepších rukavičkářek u nás, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

