Dagmar Ruščáková: Čepice a rukavice

Jestli vám tato úvaha připadá úplně pitomá, tak máte pravdu. Ovšem pokud vám je čtrnáct a jste dívky potají zamilované do svého trenéra a nedostižného vzoru, tak vám přijde úplně logická. Příprava na pár hodin čištění stájí, koní, shazování sena a slámy včetně závěrečného zametání hospodářského dvora, ovšem osvětlené přítomností pubertálního idolu, je totiž vážná věc.
Vedle dlouze diskutované otázky „co na sebe" je zásadní příprava účesu. V té době bylo moderní mikádo. Dovedete si představit - tedy aspoň dámy určitě dovedou - jak těžké je něco takového vytvořit z jemných, přirozeně kudrnatých vlasů? A jak snadno se takové pseudomikádo zničí? Přesto jsem toto martýrium podstupovala, protože tam mohl být On. Apak vám řeknou, abyste si na toto umělecké dílo narazila čepici!
No, narazily jsme si ji, protože On na tom pochopitelně trval a jet na vyjížďku s Ním, byla čest, pro kterou se už vyplatilo něco obětovat. I když obětovat - každý, kdo kdy mrznul na koňském hřbetě při poklidné nedělní mrazivé vyjížďce, pochopí, že to v jejím průběhu došlo i nám.
Už dávno mi není čtrnáct a vím, jak na takovou zimu můžu doplatit. Ale stejně čepice nosím nerada! Radši používám rafinované čelenky, zateplené a zcela nečepicovité. A když je doopravdy zle, mám na každém zimním kabátě kapucu. V případě horolezecké zimní bundy dokonce luxusně vycpanou jemným husím peřím.
Jak si vysvětlit onu přetrvávající nechuť k čepicím, když idoly už dávno neuctívám? Hm, možná to bude tím, že vlasy mám pořád ještě vzpurné a kudrnaté!