Na „růžovou“ neděli patří na stůl sladký hrách a „družbance“. I o Zlaté růži si povíme v Krkonoších

Čtěte také

Krkonošští rodáci vzpomínají na souvislosti toho lidskýho živobytí, když to řekneme krkonošsky

V Krkonošském muzeu jsme s etnologem Liborem Duškem, znalcem všech velikonočních, předvelikonočních a vůbec lidových zvyků. Čtvrtá neděle postní, zvaná družebná. Jaro už je skoro na dosah. Končily přástky a chodívalo se na "námluvy".

Ostatně i latinské laetare, slova antifony úvodu mešního, znamenalo: raduj se! Naděje na spasení a brzký příchod jara už byla opravdu blízko. Nicméně, stále jsme v době postní.

Co bychom si dali tak dobrého a tradičního?

„Určitě koláče, zvané družbance. Ale velmi často měla čtvrtá neděle postní, v Krkonoších a v Podkrkonoší, atributy první neděle postní, zvané také pučálka. Takže hospodyňka dala naklíčit hrách. Celkově je tato luštěnina plná rostlinných bílkovin, pro horaly nepostradatelná."

Čtěte také

Velikonoce, jedny z našich nejkrásnějších svátků. Tradice a oslava příchodu jarního období

„A v některých domácnostech se hrách ještě hodil na pánvičku a trošku se osmahl. Přidala se třeba i cibulka."

Někde se hrách prý dokonce i sladil a přidávaly se do něj rozinky a pepř. Jako do perníku.
„Ano, mohla se tam přidávat i skořice. Někdo sladil hrách medem. Prostě sto lidí, sto chutí."

A co družbance? Prý je velmi často pekly budoucí nevěsty. Ale přijde mi, že koláče nejsou příliš postní jídlo.

Čtěte také

Velikonoční speciality trochu jinak!

„Už jsem se také několikrát nad tím zamýšlel a dokonce bych si dovolil vyslovit tuto myšlenku. Družebné neděli se říkalo také růžebná. Právě tuto postní neděli světí v Římě pověstnou Zlatou růži. Růžebná a družebná, jsme přibližně v polovině postního období, tak si myslím, že lidé už si prostě dopřáli koláč."

I v kostelích už se mění fialová barva růžovou. A když byla řeč o Zlaté růži, kterou světí papež, tak to je takové vyznamenání v církevním světě. A pokud vím, tak u nás Zlatou růži vlastní bazilika na Velehradě, kterou jí udělil Jan Pavel II. A také chrám svatého Víta v Praze, který ji má ovšem z dědictví.

Takže na stůl růžový ubrus, zelenou pučálku a nějaký dobrý koláč.
„Určitě, tím nic nezkazíme," dodává Libor Dušek.