Na Kamčatce se rve oheň s ledem. Z vrcholů sopek tam z ledovců tryská žhavá láva
Dnes jsme se v rozhlasovém studiu setkali s člověkem, který celý život pracoval na Správě Krkonošského národního parku, protože jeho celoživotním koníčkem je krásná a divoká, horská příroda. Také za ní do světa cestuje. Naše pozvání přijal inženýr Otakar Schwarz.
Pane inženýre, vy jste se v Krkonoších i narodil?
Narodil jsem se v Harrachově a celý život jsem strávil v podstatě v Krkonoších. A odskakoval jsem si na školu nebo někam do světa.
Když jste horal, to by bylo, aby vás zájem o krajinu a přírodu nepostihl. Vy jste dlouhá léta pracoval na Správě Krkonošského národního parku ve Vrchlabí. Co konkrétně jste tam měl na starost?
Zpočátku jsem dělal na ochraně přírody. A pak v roce 1994 došlo ke sloučení lesů a ochrany přírody na Správě KRNAP. Protože hospodaření v lesích Krkonošského národního parku převzalo ministerstvo životního prostředí, tak jsem se dal k lesnické sekci. A snažil jsem se de facto uplatnit své znalosti a zkušenosti, jednak, co jsem nabyl ve škole, a také, co jsem si přečetl a získal v okolních státech, hlavně v centrální Evropě. To jsem chtěl uplatnit v lesích Krkonoš.
Tedy hlavně ochrana lesů. Vy jste také byl jedním z prvních, kdo řekl, že monokultury smrků na hory nepatří.
S tím smrkem je to složitější. Smrk je přirozená dřevina v horských polohách, ale nesmí ho tam být tolik, co tam v současné době a hlavně v minulosti bylo. A musí to být smrk z těch horských poloh. Ne zavlečený odněkud z Rakouska, z nížin a podobně. Jako se to dělo v minulosti v Krkonoších.
Potřebujeme lesy, které budou odolnější jak vůči větru, tak kůrovci a všem dalším vlivům.
Ing. Otakar Schwarz, Ph.D., dlouholetý pracovník Správy Krkonošského národního parku
Když nastane kůrovcová kalamita nebo si vzpomeňme na zničené lesy po škodlivých emisích, jsou právě smrky hodně náchylné. Tak proto ty smrky ne, je to tak?
V podstatě je. Je to sice trošku složitější. Smrk má kyselý opad tím rozkladem jehličí, takže ještě umocňuje ty kyselé srážky. Tím se sám v podstatě ničí. Je potřeba mít ty smrkové lesy řidší a hlavně tam vysadit listnaté dřeviny.
Vy jste v rámci své profese jezdil do toho světa, do Evropy, nabírat ty nové zkušenosti?
Hlavně jsem jezdil do Spolkové republiky Německo, do oblasti Schwarzwaldu, protože tam je podobný problém, jako v Krkonoších. Tam mají druhotné smrkové porosty, nebo měli, a chtějí je přetvořit na svět přírodě bližší. Na lesy, které budou odolnější vůči všemu, jak větru, kůrovci a všem dalším vlivům.
Světově unikátní rašeliniště a mokřady v Krkonoších mizí. Chystá se projekt na jejich záchranu
V Krkonoších podle ochranářů mizí mokřady a rašeliniště. Důvodem je úbytek vody a neschopnost jejího zadržení. Přitom největší rašeliništní komplexy náhorní planiny východních a západních Krkonoš - Úpské rašeliniště a Pančavská louka, byly v roce 1993 zařazeny mezi nejvýznamnější mokřady světa v rámci tzv. Ramsarské úmluvy. Proto Správa Krkonošského národního parku přichází z projektem, který má tyto přírodní unikáty zachránit.
Viděl jste ale pořádný kus světa. Také Afriku jste několikrát navštívil.
Ano, byl jsem tam asi pětkrát, šestkrát, já to ani nepočítám. Dvakrát jsem byl ve východní Africe, Kilimandžáro, Mount Kenya, Serengeti, Ngorongoro. A potom jsem byl v Burundi, Rwandě a Ugandě, podívat se na horské gorily. Také v Namibii jsem byl, to je úžasná země. A teď naposled jsem byl na Madagaskaru, který patří také k Africe.
Tedy Indický oceán a Madagaskar. Co jste tam dělal? Také jste se byl podívat v národních parcích?
Jen tak se podívat, jak to tam s přírodou vypadá. Protože mám informace, že je to tam docela špatné, lidská populace narůstá. V poslední době tam přibývá milion lidí za rok. V roce 1950 tam žily jen 4 miliony lidí, teď jich tam je 24 milionů. A tamní unikátní příroda mizí, protože lidé musí něco jíst. Vypalují trnitý buš, aby získali pastviny, rýžová políčka tam dělají a tak dále. A ta naprosto unikátní příroda mizí. Protože ten ostrov se odtrhl od pevniny před 130 miliony lety. A vytvářela se tam příroda úplně samostatně a izolovaně. Žije tam spousta endemitů, kteří nejsou nikde jinde na světě. Dokonce některé druhy nejdou ani chovat. Například Lemur Indri nejde chovat ani v zoologických zahradách, to se zkoušelo. Tedy jediná cesta je chránit samotnou přírodu na místě.
Teď jste mluvil o tropickém Madagaskaru. Ale mě zajímá i studená Kamčatka. Kolikrát jste byl tam?
Tam byl asi třikrát. Poprvé s kamarády. To bylo takové první seznámení, znal jsem Kamčatku jen z literatury. Ale chtěl tu přírodu vidět na vlastní oči a zažít ji na vlastní kůži. Podruhé jsem tam byl také v podstatě s kamarády, chtěli jsme jet s cestovkou, která nabízela výstup na Ključevskou. Tu jsme chtěli vylézt.
Ključevskaja, to je jedna z tamních sopek?
To je nejvyšší sopka na Kamčatce. Má 4750 až 4850 metrů. A uvádí se takový stometrový rozdíl, protože ona je hodně aktivní a každou chvíli je ten vrchol jinak vysoký. A potřetí jsem teď sám vedl na Kamčatku skupinu kamarádů.
Mluvíme o ruském Dálném východě, poloostrově Kamčatka. Čím vás tento kout světa zaujal? Je to ona čistá, ještě téměř nedotčená příroda?
Ano, pravá a divoká příroda, kterou ještě člověk nepřetvořil. Kamčatka má přes 400 000 kilometrů čtverečných. A žije tam přes 400 000 obyvatel, čili jeden člověk na kilometr čtvereční. A z toho jsou dvě třetiny lidí soustředěny ve dvou městech, který jsou deset kilometrů od sebe. Tedy to území je úplně liduprázdné. A člověk je tam opravdu úplně sám.
Tak to musí být krásný pocit. A co tamní živočichové? Vy jste tam také podnikli i několik cest lodí po oceánu.
Byl jsem dvakrát na oceánu. Ale viděl jsem jen nějaké kosatky a mrože.
Ale viděl jste je v jejich přirozeném prostředí, na volném oceánu. To musí být obrovský zážitek, ne?
To ano, ale já mám raději pevninu, protože to je ta pravá příroda, podle mě. Kamčatka je prostě unikátní území a je v zájmu UNESCO. 19 vulkánů je na seznamu přírodního bohatství UNESCO. Protože na vrcholech těch sopek tam jsou ledovce a z nich tryská žhavá láva. Z kráterů z ledovců tryskají žhavé gejzíry, které mají 600 °Celsia. Tam se rve oheň s ledem. Jsou tam medvědi, rasa medvěda, který je třetí největší na světě po medvědu ledním a kodiakovi. Je tam spousta lososů, pět druhů pacifických lososů tam táhne do řek, každý druh jinou řekou.
Tak to je krásné. A těším se zase příště u nějakého dalšího takového pěkného povídání. Na shledanou, mějte se hezky.
Na shledanou.
Související
-
V Krkonoších vznikají nová tokaniště pro tetřívka obecného. Jde o přežití druhu v celé republice
Pro tetřívka obecného jsou Krkonoše jednou ze dvou posledních oblastí s relativně početným výskytem. Přesto počet samců klesnul už na pouhých 74 kohoutků.
-
Jelení říje se v Krkonoších ozývá zhruba s týdenním zpožděním. Na vině je dlouhodobé teplo
Jedno z nejhezčích období roku, tak mluví lesníci a milovníci myslivosti o těchto dnech. Jelení říje je v plném proudu. V Krkonoších začala asi o týden později.
-
V Krkonoších 'štětují' chodníky. Jako za starých časů. Letos se opraví 30 kilometrů lesních cest
Dělníci už začali se stavbou kamenného chodníku na staré Bucharově cestě na Horních Mísečkách. Rekonstruovat budou například i chodník přes Úpské řašeliniště.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
