Manželé Lucie a Lukáš Zemanovi fotí divočinu: O tom, kam vyrazíme, rozhodují samotná zvířata

Jen namátkou, Borneo, Kostarika, Patagonie, Nepál. Kdo rozhoduje o tom, kam pojedete?
Lukáš: Zvířata. Vybíráme si prostě lokality, kde žijí ta nejzajímavější. Například Borneo jsme si vybrali kvůli tomu, že tam žijí orangutani. A ta jejich populace velmi rychle mizí, tak jsme si říkali, že když ne teď, tak už možná nikdy. Proto jsme tam před čtyřmi lety vyrazili.

Lucie a Lukáš Zemanovi ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Z Bornea byl právě i váš vítězný snímek v soutěži Czech Press Photo.
Lukáš: Byla to matka s umírajícím mládětem v rukou. To byla úplná náhoda. Většinou fotografie vzniká tak, že jdeme pralesem a postupně se tam objevují orangutani. A jedna samička držela mládě v ruce. Ani jsem z počátku nevěděl, jestli mám ten snímek někam posílat. Ale když mi přišlo, že končí přihlášky do Czech Press Photo, tak jsem se rozhodl poslat tam právě tuhle jedinou fotku. A ona vyhrála.

Co na to říkala Lucie?
Lucie: Když jsem tu fotografii viděla úplně poprvé, tak jsem říkala, proboha, to mládě je mrtvé, smaž to!

První velká expedice byla v roce 2014 do Afriky. To byla naše svatební cesta, kterou to začalo. A zjistili jsme, že fotografování nás baví.
Lukáš Zeman, cestovatel a fotograf

Jak dlouho už spolu cestujete? A jak to vlastně všechno začalo?
Lukáš: Po Evropě jsme cestovali už dávno, přeci jen, už jsme spolu přes 18 let. A taková první velká cesta byla v roce 2014 do Afriky. To byla vlastně naše svatební cesta, kterou to všechno začalo. Ony větší expedice, kdy jsme zjistili, že fotografování a tento druh cestování nás baví.

Čtěte také

Cesta za gorilami je jako jít na Sněžku v kopřivách. Nevíte jestli fotit, točit, nebo koukat

Máte zajímavé spojení. Protože Lukáš je fotograf a grafik, zatímco Lucie pracuje jako biochemička.
Lucie: Mě od malička fascinovala zvířata. A stále se na to všechno dívám trošku víc odborněji, byť nejsem biolog, ale zajímá mne, jak se zvířata chovají, nebo další podrobnosti, z tohoto vědeckého úhlu pohledu.

Tedy orangutani vás fascinují. Zjistili jste, jak to nakonec dopadlo s oním mládětem?
Lukáš: Nezjišťovali jsme to, jen jsme se dozvěděli, že tam snad v tu dobu žádné mládě nezemřelo. Ale to je zkrátka příroda, a v Indonésii je to opravdu taková divočina, že tam se těm informacím nedá úplně věřit.

Od té doby jste měli určitě spoustu dalších zážitků. Co tučňáci, už na ně došlo?
Lucie: Zatím ještě ne.
Lukáš: Rádi bychom za nimi vyrazili. Ale cesta na Falklandy je tak nákladná a létá tam velmi málo společností. Takže to není teď úplně na programu dne. Ale moc rádi bychom tam jednou vyrazili.

8 fotografií

Kde jste byli naposledy?
Lucie: Letos v květnu jsme byli v Maroku.
Lukáš: My jsme tam projížděli onou oblastí, kde bylo nyní epicentrum velkého zemětřesení. Viděli jsme tam jejich stavby a chýše, a když jsme se teď dozvěděli o tom neštěstí, tak jsme si říkali, že tam v těch horách to asi nebude úplně dobré. My jsme ale v tom Vysokém Atlasu příliš nefotografovali. Soustředili jsme se hlavně na Saharu, kde jsme pořizovali snímky fenka, pouštní lišky. Ze Sahary jsme pak jen přejížděli přes ty hory na pobřeží.

Dokumentujete tedy především zvířata, krajinu, přírodu a architekturu? Lidi ne?
Lukáš: Lidi ani ne. Architekturu já profesně, když je to zapotřebí komerčně. Fotíme převážně zvířata a krajinu.
Lucie: My jsme oba celkem introvertní povahy. Takže komunikace s cizími lidmi není úplně ideální.

Čtěte také

Studentka Anna Vitvarová procestovala kus světa a poznala skvělé lidi. Ale vždy se ráda vrací domů

Lukáši, co jste fotil úplně naposledy?
Lukáš: Právě onoho fenka, pouštní lišku, v Maroku. A od té doby fotím pro Pardubický kraj památky, hrady a zámky, různá zákoutí v tomto regionu. To mne teď zaměstnává prakticky posledního půl roku. Fotografování lidí, takové to street photo, to není pro mne. Vyzkoušel jsem si to s Honzou Šibíkem, a jeho zásada, pokud si myslíš, že jsi dostatečně blízko, tak udělej ještě dva kroky dopředu, mi úplně nevyhovuje. Proto utíkám do přírody a snažím se tam nějak relaxovat. Fotím také z dronu, tedy ony památky jsou hodně foceny z výšky.

Ke zvířatům ale asi nepřistupujete tak blízko?
Lukáš: Ke zvířatům ne. Možná Lucka řekne něco o šimpanzích, jak se nám tam zadařilo jít blízko.
Lucie: Když jsme byli v Ugandě fotit šimpanze a gorily, tak jsou stanovena určitá pravidla, jak blízko z nim můžete. I z bezpečnostních důvodů. Ale pokud ta zvířata přijdou sama k vám, tak je to možné. U šimpanzů jsme byli opravdu kousek od nich, a jeden se na nás přišel podívat. Takže s ním máme dokonce i selfie.

Afrika vás buď hned napoprvé chytne, nebo vůbec. Naše snímky ukazují, jak to v Africe vypadá a třeba se pak lidé vydají na výlet.
Lucie Zemanová, cestovatelka

Nechtěli nějakou dobrotu? Nehledali ji u vás?
Lucie: Tam nesmíte mít u sebe žádné jídlo. Opice tam na to nejsou zvyklé, takže nic nehledali.
Lukáš: Dobroty hledali právě makaci v Maroku, kde jsme jen vystoupili z auta, a oni, jak nás uviděli, okamžitě k nám běželi.
Lucie: Ti jsou zvyklí na přítomnost lidí, věděli, že jim tam často něco přinesou. Oříšky a podobně.

Hrozilo vám někdy i nějaké nebezpečí?
Lucie: To zatím ne a doufejme, že se to ani nikdy nestane.

Jak vlastně máte rozděleny své role v přírodě?
Lukáš: Lucka také fotí. Jsme oba v tu chvíli fotografové, rozdělíme se a pořizujeme snímky ze dvou míst. Každý to fotíme z jiného úhlu. Já mám větší objektiv, takže mohu dělat detaily, Lucka fotí třeba krajinu, větší celek.
Lucie: Ale není to tak, že bychom tomu úplně propadli a vše ostatní přestalo existovat. Zase nějaká bezpečnost a respekt k té přírodě a ke zvířatům musí být.

Čtěte také

Za ohroženými gorilami v Gabonu. Do nejčernější Afriky vás zavede cestovatel Michal Skalka

Takže se vám stává, že jste tak okouzleni, že ani nefotíte?
Lukáš: Určitě. Občas i propásneme nějakou zajímavou fotku. Sledujeme třeba, jak si zvířecí mláďata hrají, a pak si říká, proč to vlastně nefotím, vždyť to mohly být krásné snímky. Ale máme to pouze uvnitř sebe, jako zážitek.

Je nějaká země, kterou považujete za ráj pro zvířata?
Lukáš: Těch zemí je několik. Myslím si, že se shodneme na Kostarice. To je opravdu nádherná země ve Střední Americe, kde je zvířat strašně moc. My jsme tam byli a viděli jsme tak desetinu toho, co jsme vidět mohli.
Lucie: Je to tam velmi rozmanité. Co se týče přírody i krajiny.

A jaké máte aktuální plány? Kam se chystáte?
Lucie: Nemáme momentálně vybráno nic konkrétního. V současnosti se rozhodujeme, kam se vydat příští rok. Samozřejmě stále nás táhne Afrika a tamní země, táhne nás zpátky i Střední nebo Jižní Amerika. Tak uvidíme, co to bude.
Lukáš: Ve hře je stále i Indonésie, protože orangutani tam žijí na několika ostrovech. Takže bychom se třeba podívali i na Sumatru nebo Jávu.

Čtěte také

Okamžik se stává cenným, jen pokud si ho všimneme, usmívá se fotografka Dana Ludvíčková

Kdo by se chtěl podívat na vaši práci, tak kde uvidí vaše snímky?
Lucie: Aktuálně jsou naše fotografie k vidění v PETROF Gallery v Hradci Králové. Tam jsou snímky z našich tří cest do Afriky, z Maroka, Ugandy, z Keni a Tanzánie.

Co byste si přáli, aby si lidé z vašich fotografií odnášeli? Je tam i nějaká touha pomoci přírodě?
Lukáš: Když někam jedeme, tak se snažíme vybírat místa a partnery, kteří mají nějaký vliv na tamní přírodu. To znamená, že víme, že peníze, které tam utrácíme, se opravdu dostanou ke zdejším lidem. Tedy to by mohla být ona zpráva, podívejte se na tu přírodu a zamyslete se nad její ochranou. Protože pokud s tím nic neuděláme, tak nám divoká příroda rychle zmizí.
Lucie: Říká se, že například Afrika vás buď hned napoprvé chytne, nebo vůbec. Tedy naše snímky možná mohou někomu ukázat, jak to v Africe vypadá. A třeba se pak lidé vydají na výlet.

Lucie a Lukáš Zemanovi spolu s Pavlou Kindernayovou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Tomáš Peterka, Český rozhlas

Doporučují cestovatelé Lucie a Lukáš Zemanovi, kteří byli dnes našimi hosty. Děkuji za rozhovor.