Snímky živé přírody hledají neviditelnou krásu, říká lovec s fotoaparátem Miloš Vogl

8. srpen 2018
Vodouš rudonohý - Tringa totanus.

Miloš Vogl se narodil a žije na úpatí Orlických hor, kde kdysi začínaly rozsáhlé horské lesy. Od mládí se zajímal o přírodu a její tvory. Studoval botaniku, ornitologii, biologii lovných zvířat. Od chlapeckých let jej na lesních výpravách doprovázel první fotoaparát. Ale touha po poznání byla silnější, a tak se hned na prahu dospělosti stal také lovcem. 

Od té doby uběhlo mnoho let, a lovectví se s fotografií natolik prolnulo, že se pro Miloše Vogla stalo obojí jedním ze smyslů života.

Kniha Miloše Vogla Ostrovy života obsahuje přes 300 fotografií, které na 424 stranách zachycují krásy života ptactva a zvěře v jednotlivých ročních obdobích, které jsou pro myslivce nejzajímavější. To znamená v období toků, páření, hnízdění a kladení mláďat. Kniha je koncipována jako zima a jaro.

Držím v ruce pořádnou knihu, která se jmenuje Ostrovy života. Listovat v ní budeme s jejím autorem, lovcem s fotoaparátem Milošem Voglem z Orlických hor. Odkud přesně jste?
Já jsem z podhůří Orlických hor z vesnice Úsečnice, kde jsem se narodil a kde žiji.

Miloš Vogl se svou knihou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Láska k přírodě se asi narodila tam někde.
Ano, ta se narodila tam.

Láska k fotografování mě zajímá. Ta už je tedy také od dětství?
Od dětství v podstatě mohu říci. Od nějakých 13 - 14 let fotografuji. Jak už jsem několikrát říkal, můj bratr tehdy dostal fotoaparát Flexaret a já jsem se s ním z počátku o něj dělil. Ale on měl potom jiné zájmy, tak mi tento fotoaparát přenechal. To byl můj první fotoaparát Flexaret 7.

U fotografa zvěře jdou znalosti z biologie na první místo. K čemu je vám dokonalý fotoaparát, když to zvíře v přírodě nedokážete najít.
Miloš Vogl, lovec s fotoaparátem

Stara dobrá Flexareta, do ní se koukalo shora.
Ano, na to se kouká shora, dvouoká zrcadlovka to byla.

Dvouoká, tedy dvě čočky nad sebou. Také jsem měl po dědovi tento fotoaparát. Pár fotek jsem s ním udělal. Vy jste už fotil barevně?
Ne. Začínal jsem fotografovat někdy v roce 1972 nebo 73 a to byla ještě hluboce doba černobílého filmu.

Srnčí

Věděl jste už tenkrát, když jste vyrážel s aparátem do přírody, jak fotit a co fotit? Jak to zachytit, aby to za něco stálo?
Abych vám pravdu řekl, ono to moc dobře nešlo s tímto foťákem. Ten je v podstatě postavený na focení krajiny. Takže jsem fotografoval krajiny a k čemu jsem se dostal na blízko. V podstatě jsem s tím oťukával veškerou fotografickou problematiku. Jak ostřit, jak exponovat, protože musel být ještě v ruce expozimetr, aby se nastavila expozice. Dále potom byla celá fotokomora, kterou jsem měl také k dispozici. Vyvolávací tanky, vývojky, ustalovače, papíry. Což je dnes ohromný proces, který si dnešní fotografové už v podstatě nedovedou představit.

Měl jste nějakého učitele co se týče focení v přírodě? Nebo nějakou inspiraci?
Z počátku jsem nikoho neměl, ale pak jsem se seznámil s jedním člověkem. K nám do vesnice dojížděl na letní byt pan doktor Bouček, je to můj vynikající kamarád a odborník, co se týče ornitologie. A byl už v té době také slušný fotograf, který mě zasvětil do tajů fotografie. Osvětlil mi principy, ukázal, jaké chemikálie k tomu kupovat. Takže já jsem se za jedny prázdniny, za ty první, co jsme se potkali, udělal ohromný skok dopředu.

Na bažině svítá. Pro tažné ptáky,nastává po dlouhém nočním letu odpočinkový den

Znalost přírody je při tom fotografování určitě také velmi důležitá.
U fotografa zvěře, nebo nějakého přírodního dokumentu, jdou znalosti z biologie a z etologie zvířat a ptáků na první místo, ještě před technickou dokonalost fotoaparátu. K čemu je vám dokonalý fotoaparát, když to zvíře nebo ptáka v přírodě nedokážete najít, nedokážete se k němu přiblížit. Nevíte, co to zvíře v daném okamžiku dělá. Neznalý člověk, který vyrazí do přírody, tak může ničit a ublížit.

Vaše kniha se zabývá životem ptáků i zvěře v zimě a na jaře. Proč právě tohle období je pro vás tak zajímavé?
Já jsem chtěl ve všech ročních obdobích vypíchnout to nejlepší a nejzajímavější. Jsou tam obrázky jak ze života a ptáků, co se týče zimy, ale jaro je prostě úžasné v tom ptačím světě. Všichni myslivci dobře vědí, že jelen v březnu shodí parohy, srnec má shozené parohy a tím okamžitě ztrácí při fotografování na atraktivitě. Říká se, že se ten jelen stydí. On se uklidí, chodí někde tajemně a nechává si narůst nové parohy. Na jaře se dějí také úžasné věci co se týče tahů ptáků. Když se zamyslíte nad tím, že ptáčci, abych to tak přirovnal, velící jako vrabec, mám tam třeba ukázky bahňáků, které fotografovat je poměrně těžká disciplína, tak oni cestují, ať jednotlivě nebo v hejnech, z teplé Afriky až za Polární kruh. Kde vyhnízdili a během dvou měsíců se zase vrací zpět. A zastavují se na těch svých známých místech. Je to úžasná věc, když se do toho vědění hlouběji ponoříte.

Rybák bahenní - Chlidonias hybrida - Je na bažině vzácným zatoulancem

Protože se tato kniha týká jaru a zimy, tak předpokládám, že se chystá i další díl. Vy chcete celý rok shrnout. Tedy další díl bude léto a podzim? To možná fotíte aktuálně teď.
Ano. Teď mám hodně práce v horách. Řekl jste to úplně přesně. Abych tak řekl, dofotografovávám druhý díl. V současný době se ještě věnuji srnčí říji, což je pro myslivce velice atraktivní věc.

Vaše knížka je pořádně velká. Má 424 stran a váží 2,22 kilogramu. Kde fotografie nejčastěji vznikaly? Je to jen z Orlických hor?
Ne, jen z Orlických hor to není. Samozřejmě velká část vznikla v Orlických horách. Ale takové věci, jako jsou tetřívci, tetřevi, to vznikalo po celé republice, Krušné hory a Šumava. Rád jsem zajížděl na Křivoklátsko, do Brd. V Brdech jsem prožil 22 jeleních říjí, 22 sezón. Což si myslím, že je hodně velký kus života. A odnesl jsem si tam odtud nezapomenutelné zážitky.

Jelen

Vy když listujete tou knihou, tak každá fotografie je určitě velká vzpomínka. Kdy a kde jste byl a jak dlouho jste čekal na ten snímek.
Určitě, já nefotografuji pro peníze. Já fotografuji ze záliby. Tudíž ke spoustě snímků mám osobní vztah. A když se na něj dívám, okamžitě se mi vybaví vzpomínky, jak jsem fotografoval, s kým jsem tam byl. Ano, protože je to také o kamarádech, samozřejmě. Protože někdo vás musí doprovodit, když jste na druhém konci republiky, někde musíte přenocovat. A to kamarádské vyprávění, to k tomu určitě také patří, bez toho by to nešlo.

Která z těch fotek ve vaší knize, v tom prvním díle, je pro vás ta nejkrásnější? Nebo možná nejcennější, které si nejvíc ceníte a vážíte? Dá se to takto říct?
Dá se to tak říct. Ale nekrásnější, to asi ne. Ale jedna z fotografií, ke kterým mám hodně silný vztah, je fotografie kvokající sluky, to říkáme my myslivci. Slučí sameček, když večer oblétá paseku, v toku hledá svoji samičku, tak kvoká, vyluzuje zvuk, kterým jakoby kvoká. Já jsem se v podstatě celý život snažil takovouto fotografii udělat. V éře filmu to nebylo absolutně možné. Ale digitální fotografie tu hranici možností posunula na takovou míru, že i za tak nízkého osvětlení, kdy ten slučí tok probíhá, tak bylo možno tu fotografii udělat.

Jelenáři

A to jste vyfotil tedy, jak se říká, svatebního slučího samečka.
Ano, má tam ještě otevřený zobáček na té fotografii. Zrovna v tom momentě vyluzuje onen svatební zvuk.

To asi trvá jen krátkou chvíli ne?
To trvá krátkou chvíli. Staří myslivci říkali, dokud nevyjde první hvězda a jakmile padne na les tma, tak slučí tok končí. Trvá maximálně 10 - 15 minut.

Tetřívek

Vy jste proto musel být na tom správném místě a ve správném okamžiku.
Správě, na správném místě. Však jsem celý život chodil, než jsem takové místo našel.

Takových fotografií s tak krásným příběhem je ve vaší knize tedy víc než 300.
Dá se to tak říct.

Čtěte takéFotky z lesa

A co tedy ten druhý díl. Ten bude kdy? Chystáte se možná fotografovat na podzim jelení říji, což je jistě také obrovský zážitek.
Jelení říje je obrovský zážitek. V tom druhém díle knihy velký oddíl věnuji právě jelení říji. Ti fotografovaní jeleni budou zase v podstatě z celé republiky.

Dá se vůbec v takovém vedru, jaké letos v létě panuje, fotografovat příroda?
Fotit se dá. Otázka je co. Já se teď třeba věnuji srnčí říji, což je, jak už jsem naznačil, pro myslivce poměrně atraktivní věc. A snažím se ještě vylepšit to, co už mám nafocené. Mám letos poslední příležitost, tak se snažím to ještě vylepšit o nějaké snímky.

Miloš Vogl se svou knihou ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Držíme palce. Ať se vám pane Vogle vždycky podaří fotoaparátem zmáčknout spoušť ve správnou chvíli a na správném místě. Děkujeme.
Já děkuji vám.