Kousek Vídně přenesený do Pardubic, tvrdí Jiří Polák, autor knihy Café Bajer: Příběhy z kavárny snů

Máte rád kávu, pane Poláku?
V zásadě ano, ale příliš jí neholduji. Do týdne tak třikrát, čtyřikrát presso nebo cappuccino. Závislák na kávě nejsem, v žádném případě.

Jiří Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

To byla mnohem větší kdysi asi závislost na žvýkačce. To byla také vaše knížka Příběh žvýkací gumy, o které jsme si povídali naposledy.
Určitě.

Čtěte také

Legenda hradecké žurnalistiky, Jiří Polák. K novinařině se poprvé dostal v královéhradeckém rozhlase

V čem tedy spočívá kouzlo kavárny, o které jste napsal knížku?
Začalo to tak asi před osmi lety, když jsem při své návštěvě Pardubic víceméně náhodně zavítal do této kavárny na hlavní třídě Míru. Nikoliv do čokoládovny, to je další Bajerova kavárna v Pardubicích. A byl jsem naprosto uchvácený, protože mám rád historii, historické artefakty a tam toho je naprosto úžasné množství, který mě úplně ochromilo. Říkal jsem si, nikde jsem ještě neviděl nic takového, v takové koncentraci a v tak zajímavých prostorách. Tak mi to učarovalo, že jsem se od té doby stal častým návštěvníkem. V Pardubicích mám mnoho přátel. A jednou jsme seděli u vína s panem Bajerem a mým kamarádem Rudolfem Říhou, to je Hradečák, a bavili jsme se o tom, jak ta kavárna vznikla, jak to trvalo dlouho, než ji pan Bajer dostal do této krásné podoby, co všechno za tím bylo.

Nejdříve jsem nevěděl, jak na to. Ale pak vás to navádí. Nakonec jsem knížku postavil především na osobním příběhu Milana Bajera.
Jiří Polák, autor knihy Café Bajer: Příběhy z kavárny snů

A Ruda Říha povídá: Jirko, ty bys o tom měl napsat knížku. O této kavárně. Nejdříve jsem se kroutil, protože jsem si to neuměl představit, nikdy jsem o hospodě nebo kavárně nepsal, nechtělo se mi do toho. Ale když jsem viděl, že Milan Bajer by byl pro, tak jsme si plácli. A já když si s někým plácnu, tak už to považuji za závazné. Tak jsem se do toho pustil. Ale nejdříve jsem vlastně nevěděl, jak. Ale když se potom člověk dozvídá ty věci, tak vás to navádí a inspiruje. Nakonec jsem knížku postavil především na osobním příběhu Milana Bajera.

Interiér Café Bajer v Pardubicích|foto:archiv Café Bajer

Tak pojďme říci, kdo je Milan Bajer.
Milan Bajer je rodilý Hradečák, vyrůstal tady do 15 let. Chtěl se tady učit v Restauracích a jídelnách číšníkem a kuchařem, ale v té době RaJ nebral učně, ale brala je pardubická Jednota. Tím se dostal do Pardubic, tam se vyučil, už tam zůstal a založil rodinu. Ale má za sebou také víceletou praxi ve Vídni. A teprve poté, když se vrátil po revoluci z Vídně, tak začal uvažovat o vlastním podniku. Nejdříve založil jednu polokavárnu a restauraci, ale nebyls tím úplně spokojený, tak hledal další možnosti. Až si vyhlédl prostory na třídě Míru, kde byla tehdy prodejna Ovoce a zeleniny a vzadu pěkný binec na dvoře. Pronajal si to a vybudoval tuto kavárnu. A já říkám, že prostřednictvím ní přenesl kousek Vídně do Pardubic.

Čtěte také

Spisovatel Jiří Polák by se rád ‚vrátil domů' knižní reminiscencí na život v poválečném Hradci Králové

Pan Bajer vlastně jako český Honza vyrazil s ranečkem buchet do světa na zkušenou, jak se říká. V té souvislosti mě okamžitě napadl třeba Sacher dort a atmosféra vídeňských kaváren.
Já připojím ještě vídeňské párečky, které normálně u nás nejsou zvykem v kavárně. Ale ve Vídni to má tradici. A v Bajerově kavárně dostanete mimo jiné vynikající vídeňské párečky. Mimo dalších zákusků i ten Sacher tam v nějaké podobě najdete.

Kavárna má úžasnou atmosféru přelomu 19. a 20. století. Starožitnosti možná můžeme říct.
Nějakou starožitnost můžeme zmínit. A aby se posluchači zorientovali, kavárnu najdete na hlavní pardubické třídě Míru, nedaleko od starého Grandu po levé straně, když se jde od nádraží. A dovnitř můžete vstoupit dvojím způsobem. Buď přímo do atria chodbou, nebo dveřmi vedle. Tam se ocitnete rázem v kupeckém krámku, kde je dokonce i figurína prodavače a dobové zboží. Nevím, kde to všechno Milan nasbíral, i původní obaly od cikorky a kávy a co já nevím od všeho čeho. Ale on to prostě dokáže. Navštěvoval různé starožitnosti, lidé mu to také nosí. Protože, když to tam vidí, tak je to vyprovokuje, že mu něco donesou. A on to rád využije.

Miloš Schmiedberger dal knížce další rozměr tím, že ji velmi citlivě a technicky samozřejmě na výši obohatil o mnoho krásných fotografií.
Jiří Polák, autor knihy Café Bajer: Příběhy z kavárny snů

Pojďme ještě zmínit fotografie, které ve vaší knížce jsou. Tady bych zmínil i druhého spoluautora.
Ano, to je Miloš Schmiedberger, známý pražský fotograf, původně barrandovský fotograf. Ten dal té knížce další rozměr tím, že ji velmi citlivě a technicky samozřejmě na výši obohatil o mnoho krásných fotografií. Obrázky dají čtenáři, který tam nebyl, představu, jak ta kavárna vypadá.

Protože kavárny nejsou obecně jen o kávě, ale také o setkávání lidí. Na čem pracujete teď? Na další knížce?
Ano. Moc se mi o tom nechce mluvit, ale dobře, abych to nezakřikl. Asi před dvaceti lety mi vyšla v Olympii knížka Poselství žlutého kvítku, která je věnovaná Jaroslavu Foglarovi a dr. Karlu Burešovi. Oni spolu vytvářeli ve své době velmi populární časopisy Mladý hlasatel a Vpřed. A v současnosti Olympia chystá nové, rozšířené vydání. Takže jsem tam napsal ještě další kapitolky věnované dr. Fischerovi, což je kreslíř Rychlých šípů.

Jiří Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším hostem byl publicista Jiří Polák, jeden z autorů knihy Café Bajer: Příběhy z kavárny snů. Děkuji za rozhovor.