Legenda hradecké žurnalistiky, Jiří Polák. K novinařině se poprvé dostal v královéhradeckém rozhlase

18. únor 2019

Dnes je hostem Českého rozhlasu Hradec Králové Jiří Polák, novinář, spisovatel a hradecký patriot. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, po vojně však začal pracovat v rozhlase a u novinářské, či spisovatelské kariéry zůstal dodnes. Pět let redigoval měsíčník Puls vycházející v Hradci Králové, tři roky šéfoval týdeníku Hradecký kurýr. Na kontě má 12 knih.

Vítám vás pane Poláku vlastně na domácí půdě, řekl bych.
Ano, dá se to tak říct.

Vzpomínáte na rozhlas?
To víte, že ano. Vždycky si rád vzpomenu, i když to nebylo vždy nejjednodušší v době přituhující normalizace. Já jsem nastoupil v roce 1969, na základě konkursu na hlasatele. Asi z pěti lidí jsem vyhrál. To ovšem liberalizace doznívala, tak to ještě šlo. Ale pak během dalších let už přituhovalo. Takže jsem začínal mít takové schizofrenní stavy, kdy jsem musel říkat něco s čím jsem třeba bytostně nesouhlasil.

Jiří Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

To je těžké, to se asi člověku nechce.
Ano. A to vám závidím, že dnes máte určitě ten prostor větší, než jsme měli my. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem rádio raději opustil, což byl rok 1974.

A kam jste šel? To je také důležité říct.
Dostal jsem nabídku, dnes se říká tiskový mluvčí, tehdy jsem byl redaktor Zpravodaje a rozhlasu po drátě městského národního výboru v Hradci Králové.

Práce v rozhlase měla tenkrát jednu výhodu. Dívky se přímo nabízely k navázání nějakého přátelství.
Jiří Polák, hradecká novinářská legenda

Rozhlas po drátě, mnozí už si už možná ani nepamatuji, co to bylo.
Myslím, že to provozovaly Spoje. Byla to taková bedýnka, z které se celý den linula hudba nebo mluvené slovo.

Pamatuji si na to, vždycky jsme u toho v neděli poslouchali pohádky. A co bylo potom? Už tenkrát jste měl vizi časopisu?
Na tom úřadě jsem se dostal k redigování jejich Zpravodaje. Jmenovalo se to Zpravodaj městského národního výboru v Hradci Králové. A jelikož jsem v uvozovkách pošilhával už od mládí po západu, tak se mi mimo jiné líbily západní časopisy. Občas se mi dostaly některé do rukou, jako například Stern a Bunte illustrierte, Time a jiné.

Hradečtí rozhlasáci oslaví v únoru krásných 20 let ve své nové budově na nábřeží Labe

Jiří Kánský

Dnes v rozhlasovém studiu vítám zajímavou návštěvu, která vlastně ale žádnou návštěvou není. Ani hostem. Je to pan domácí. Ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice Jiří Kánský. 

To bylo zkrátka úplně něco jiného.
To bylo něco naprosto jiného i po polygrafické stránce, kdy tady byl ještě tisk velice mizerný. A já jsem se tím nechal inspirovat, říkal jsem si, aspoň trošku se jim pokusím přiblížit. Takže během určitého vývoje byl výsledkem Puls, který měl výraznou grafiku.

Lesklou, hladkou a hlavně barevnou obálku.
Ano, barevnou. A uvnitř jsem pracoval s velkou plochou, jedna fotka na dvě strany. Což bylo typický pro západoněmecké časopisy s montovaným titulkem a podtitulkem, což vtahovalo čtenáře do děje a do obsahu. Tak jsem se to v malém měřítku pokoušel uplatňovat. A myslím, že to působilo docela jako novum pro mnoho lidí.

Je to legendární časopis. Já si myslím, že každý Hradečák si teď na něj vzpomněl, na ty barevné obálky. A Puls velkým bílým písmem.
Ano a ještě odstíněným. Ono totiž jakoby z té titulní strany vystupovalo.

Reklama na Coca-Colu v časopise National Geographic (červen 1944)

Mělo to obrovské kouzlo i v tom, že se v tom časopise spousta Hradečáků našlo, nebo své známé a místa, která dobře znali. A to také jistě čtenáře přitahovalo.
V tom bych s vámi souhlasil. Byl to přeci jenom místní regionální časopísek.

A v tom místním regionálním časopísku, jak říkáte, jste se také pokusil, alespoň na chvilku, dostat k lidem zpátky Rychlé šípy.
Doslova je tam vpašovat. Což se mi tedy skutečně v roce 1989 podařilo. Vyšla dvě pokračování, a pak to zaznamenali na Městském výboru KSČ a přišel striktní zákaz.

Takže zákaz. Ale vás tenkrát nevyhodili.
Kupodivu, to bych skoro čekal, ale nevyhodili. Já to přičítám tomu, že už přeci jen i soudruzi věděli, že se to s nimi trošku kácí. Takže byli jakoby smířlivější, nebo tolerantnější. Ale samozřejmě Foglara v časopise nehodlali tolerovat.

Opravdová legenda. Jindra Hojer z Rychlých šípů ví, proč Červenáček nezůstal Černochem

Opravdová legenda, to je Jindra Hojer z Rychlých šípů

Pátečním hostem byl 19. října od 10:00 v přímém přenosu z radiokavárny v Havlíčkově ulici v Hradci Králové Jindřich Hojer, opravdová legenda z Rychlých šípů Jaroslava Foglara.

Nikdo ovšem už Hradci Králové neodepře, že byl jedním ze tří měst v republice, kde skutečně ještě před Sametovu revolucí Rychlé šípy vycházely.
Ano, to je pravda. Před námi to byla Ostrava Puls, a ještě předtím Praha. My jsme byli třetí, pokud vím.

Vy jste měl rád Rychlé šípy?
No samozřejmě, jinak bych je do časopisu nedával, už odmalinka jsem je obdivoval. A měl jsem to štěstí, že jsem našel na půdě po bratrovi časopisy Vpřed a ty mě hrozně zaujaly. A zvláště ony komiksy na zadní straně. Protože pan doktor Fischer je kreslil opravdu famózně.

Ještě se vrátím k rozhlasu. Protože máte krásný, rozhlasový hlas.
To je tedy od vás velký kompliment, děkuji.

Mikrofon Českého rozhlasu

Jaká byla tenkrát atmosféra? Myslím pro člověka, který do té doby rádio jen poslouchal a začal v něm v roce 1969 pracovat. Jak na to vzpomínáte? Jak to na vás zapůsobilo?
Rozhodně na to vzpomínám rád. Protože rozhlas jsem vždy rád poslouchal. A najednou se stalo, že jsem se stal jeho součástí, jako speaker, jako hlasatel. Zvláště ze začátku, kdy ještě nebyly velké politické tlaky, jsem si to užíval. To mohu říct. A mělo to také ještě jednu výhodu. V té době, kdy ještě nebyla jiná média zdaleka tak rozvinutá, tak to hrálo roli i u přízně dívek.

Takže vás dívky poznávaly po hlase?
Nebo se i hlásily přes různé další známé a tak dále. Přímo se nabízely k navázání nějakého přátelství.

Úžasné, no tak to je ten krásný hlas, jak říkám.
Tehdy to byl hlas. Dnes už hraje spíš roli vizáž, protože máme především vizuální média.

Ale vy jste také pořád fešák. Protože jste celý život sportoval.
A sportuji dodnes.

Jiří Polák a Jiří Krampol

Možná i to vás přivedlo k herci Jiřímu Krampolovi, ne? Protože o něm je známo, že je to velký silák.
Samozřejmě, s Jiřím Krampolem si v tomto notujeme. Ale přivedla mne k němu kolegyně Majka Schillerová z Pardubic, která zprostředkovala, že Jiří Krampol křtil moji knížku Směli jsme zůstat. Což byla kniha o sudetských Němcích. Už je to nějaký rok, bylo to v pražském hotelu Iris. Tam jsem se s Jirkou blíže seznámil. A zrovna tam jsme si také domluvili další spolupráci, že spolu napíšeme knížku.

A tu jste napsali. Jmenuje se Kluk ze Žižkova?
Ano, Kluk ze Žižkova, je to forma dialogu. Snažil jsem se, aby tam Jirka nevystupoval jen jako herec, ale také jako člověk. Dal jsem nahlédnout i to jeho nitra, do jeho soukromí.

Když se podíváme pod pokličku vaší práce novinářské a spisovatelské, jak to probíhalo? Scházeli jste se s panem Krampolem?
Ano, pravidelně jsme se scházeli v Kostečné ulici v Praze, což je vedle Pařížské třídy, kde on v té době bydlel. Scházeli jsme se v hospodě zvané Krčma. Já jsem měl diktafon a vždycky jsme tři, čtyři hodinky u piva pracovali.

Musel vám na sebe prozradit spoustu věcí.
Hodně, dá se říct. A také o tom ona knížka, řekl bych, dost vypovídá.

Kluci z hor. S režisérem Tomášem Magnuskem a hercem Ivanem Vyskočilem nejen o novém filmu

Tomáš Magnusek, Ivan Vyskočil a Lada Klokočníková v radioklubu Českého rozhlasu Hradec Králové

V pátek 20. října byli tentokrát našimi hosty v radioklubu po 10. hodině v přímém přenosu režisér a scénárista Tomáš Magnusek a herec Ivan Vyskočil. S Ladou Klokočníkovou si povídali nejen o filmování a hereckém životě, ale i o nové rozhlasové talkshow, kterou pro vás připravujeme. Po jedenácté hodině pak Radiokavárnu provoněly dámské a pánské parfémy, protože módní trendy v podzimních vůních představila Dana Hrycová.

Pojďme si popovídat ještě o dalších věcech, protože podle jedné vaší literární předlohy se chystá teď i film, který by měl natáčet Tomáš Magnusek. Řekněte nám o tom víc.
Moc toho neřeknu, protože širší informace náleží panu režisérovi a producentovi v jedné osobě. Jen velmi stručně. Film, tedy komedie, by se měl točit někdy v dubnu tohoto roku. A je podle literární předlohy, podle jedné knížky, která se jmenuje - Uhni se, topí se. Napsal jsem ji ve spoluautorství s Rudolfem Vítkem, což je můj kamarád a bývalý plavčík městských lázní v Hradci Králové.

Takže to bude z tohoto prostředí?
Ano, základ bude z prostředí královéhradeckých městských lázní. A bude tam i dost exteriéru. Věřím, že to bude legrace.

Obě humoristické povídky, tedy Uhni se, topí se a Vlnobití, byly zpracovány v roce 2009 i pro rozhlas. Uhni se, topí se s Miroslavem Táborským. A potom Vlnobití v podání Pavla Soukupa a Jana Bílka.
Ano, je to tak, můžu potvrdit.

Vzpomínáte na to také? Byl jste tenkrát u toho?
Jistěže na to vzpomínám, a že mě těšilo, když to rádio vysílalo. Mám to dodnes uchované na cédéčku.

Tak se moc těšíme na film. I na vaši další práci.
To víte, že se stále něco děje.

Jiří Polák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

Našim hostem byla dnes novinářská legenda, Jiří Polák. Moc děkuji, že jste dnes přišel. Že jste se tak trochu vrátil na místo, kde to tenkrát v roce 1969 všechno začalo, do rozhlasu.
Já vám děkuji za pozvání a těším se na příští spolupráci.

Na shledanou, těšíme se také.
Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související