Kdo je Petr Grulich? Necítím se být Hradečákem ani Pardubákem. Jsem Východočech a Evropan

1. listopadu jste usedl do ředitelského křesla. Jaké to je být hlavním představitelem takové významné instituce na východě Čech, kterou hradecké muzeum bezpochyby představuje?
Je to milé, příjemné a je to pro mě zajímavá výzva. Ale zároveň je to pro mě velice podobná situace, kdy jsem pracoval jako děkan filozofické fakulty.

Kdo je Petr Grulich? Už jste zmínil akademickou půdu Univerzity Hradec Králové. To je asi dlouhá řádka let.
Od roku 2001 jako řádný zaměstnanec, předtím chvilku jako doktorand. Dá se říct, že s Univerzitou Hradec Králové jsem spojen od útlého mládí. Studoval jsme tam a pak pracoval. Nejdřív jako technicky-hospodářský pracovník, jako spisovník, archivář, ředitel univerzitního archivu a potom jako normální akademik.

Můžeme o vás říct, že jste ale původně Pardubák?
Ani ne tak původně, jako pořád Pardubák. Já jsem ale z Pardubic přišel do Hradce Králové poměrně brzy. Jsem absolvent Střední průmyslové školy strojnické v Hradci Králové, která je dnes je spojena s učilištěm Na Hradební. Ano, v letech 1987 až 1991 jsem tam studoval.

Muzeum východních Čech|foto: Jiří Šinták

To jsou ale technické obory. Jak se stalo, že jste od té techniky potom dospěl k historii?
To byla klikatá cesta. Dětské plány, tatínek letecký mechanik, maminka učitelka, takže jsem si představoval kariéru leteckého mechanika. Záhy jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché. Ale ta technika mě lákala. Od ní jsem přesedlal na historii. A pak se našel v hospodářských dějinách jako v určitém kompromisu.

Ale letadla máte hodně rád, ne?
Od dětství. Ale nikdy jsem aktivně nelétal. Spíš mě bavila ta jejich technika. Jsem nadšený fanda, ale tím to končí.

Vy jste také jeden ze spoluautorů krásné knihy o východočeské metropoli Dějiny Hradce Králové.
Mým oborem jsou české a československé hospodářské dějiny a dějiny státní správy a samosprávy, převážně první republika. Ale ten rozsah je samozřejmě velký. Učím to na univerzitě v širším kontextu, takže od poloviny 19. století až po Sbor národní bezpečnosti, třeba.

Galerijní sál, Muzeum východních Čech

Vy toho hodně víte o Hradci Králové i z těch historických souvislostí.
Za těch víc jak 20 let, co tu funguji, víte, já se ani necítím být Pardubákem, já jsem Východočech. Já to tak beru, že mám v Hradci Králové sestru a prostě polovina mé rodiny je tady, takže já mám Pardubice rád, ale úplně stejně mám rád Hradec Králové. Protože jsou to dvě města, se kterými spojuji svůj život.

A není náhodou v muzeu v Pardubicích ředitelem naopak Hradečák?
A víte, že je? Kolega magistr Libánek. Je to dobrá legrace. Snad neprozradím nic nepatřičného, že už spolu plánujeme nějakou hradecko-pardubickou taškařici. Tak možná se návštěvníci muzeí budou mít do budoucna na něco těšit.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé přišel do styku s tou krásnou secesní Kotěrovou budovou Muzea východních Čech?
Jako kluk si pamatuji, když jsem jezdil za sestrou, která se provdala na Hradecko, když jsem byl v první třídě základní školy, takže rok 1979, to mi bylo nějakých 7 let, tak si vybavuji tu budovu. A potom profesně, musím říci, že to pro mě byla velmi pikantní situace. Svoji kariéru jsem totiž začínal jako archivář v Okresním archivu v Hradci Králové a měl jsem na starosti osobní pozůstalosti. A první úkol, který jsem dostal od tehdejšího ředitele Cimrmana, bylo uspořádat a inventarizovat archivní fond Ludvíka Domečky, bývalého ředitele a zakladatele královéhradeckého muzea. A tehdy by mě v životě nenapadlo, v tom roce 1998, že v roce 2017 budu jeho ředitelem.

Lapidárium, Muzeum východních Čech

Ve funkci jste od 1. listopadu. Už jste měl čas za tu krátkou dobu poznat všechni v muzeu, se všemi zaměstnanci se seznámit?
Musím říct, že seznámit se se všemi 60 zaměstnanci mi trvalo skutečně asi 3 týdny. Protože se do toho na mě navalila hromada běžných pracovních agend a do toho takové ty vstupní procedury, bezpečnost práce, referentské zkoušky na služební auto a tak podobně. Takže bych řekl, že jsem aklimatizován. Snažil jsem se muzeum poznat. Ale člověk ho nepozná do důsledku za pár měsíců vůbec. To je běh na dlouhou trať, ale snažím se.

Muzeum je správcem snad 3 milionů kusů sbírek obecně.
Ano, asi 2,5 milionu sbírkových předmětů.

Jak se takové množství stěhuje? Protože teď nastává okamžik, kdy se na nějakou dobu Muzeum východních Čech v Hradci Králové kvůli rekonstrukci uzavře. A vy jste přišel do toho největšího shonu, kdy se všechno stěhuje.
Celý můj šestiletý mandát bude stěhovací a rekonstrukční. Protože až se zrekonstruuje historická budova na Eliščině nábřeží, tak by měla jít okamžitě do rekonstrukce Gayerova kasárna, ve kterých je hlavní část personálu a depozitáře muzea. A pokud dopadne, a já věřím, že ano, rekonstrukční projekt Vrbenského kasáren, tak se bude zároveň objekt bývalých Vrbenského kasáren předělávat a přestavovat na přírodovědnou expozici. Což znamená, že celé by se to mělo uzavřít v roce 2022 či 2023. Bude to taková akce kulový blesk, protože pořád budeme stěhovat, stěhovat, stěhovat. Akorát ten Fazekaš z onoho českého filmu nám chybí.

A co se týče hlavní muzejní budovy, jak dlouho bude uzavřena?
Tak ta je uzavřená už teď. Poslední akce, která tam proběhla, byly adventní trhy. A to, co nás čeká, je rekonstrukce fasád, elektřiny, stropních oken, celkově oken, sochy na fasádě a podobně. Znovu otevřeno by mělo být na jaře 2019. Ale ono to všec souvisí s výběrovým řízením na dodavatele stavby, což je trošku peripetie města jako majitele objektu. Došlo k opakovanému výběrovému řízení, což nám vytvořilo časový prostor pro určité znovuotevření. Takže to mohu říci v Českém rozhlase jako prvnímu médiu oficiálně, že 18. ledna bude vernisáž, 19. ledna otevřeme pro veřejnost na krátkou dobu, jen do 4. března, malou fotografickou výstavu v menší části muzea, která se bude zabývat stavbou budovy a krásou tohoto Kotěrova objektu. Protože budova má 110 let, tak se to hodí. Rád bych pozval všechny zájemce, aby se přišli podívat do muzea. Protože uvidí muzeum, jak ho ještě nikdy neviděli. Uvidí ho odstrojené od expozic. Ta krásná budova bude tentokrát nahá.

Petr Grulich a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Chci se zeptat na vaše vize a plány, které máte v tom šestiletém mandátu vy osobně.
Hlavní náplní bude zabezpečení toho stěhování, to je jasné. Ale na druhou stranu je pravda, že se hrozně těším na nové historické expozice, které otevřeme na jaře 2019. Už o tom svižně komunikuji se svými kolegy v muzeu a bude to pěkné. Já bych byl rád celkově, aby muzeum prošlo určitou modernizací ve smyslu nástupu moderních informačních technologií. Ať už je to digitalizace sbírek, která v muzeu není úplně v pokročilém stádiu, ať už je to nějaká míra interaktivity v expozicích. Ale na druhou stranu bych zase rád vyslal signál, že muzeum nesmí být Disneyland. Muzeum je hlavně muzeum. Jsou to historické předměty v případě historické expozice a přírodniny, v případě té plánované přírodovědecké expozice ve Vrbenského kasárnách. A ta interaktivita, ta elektronika, ta virtuální realita, ty věci okolo toho, to je jen bonbónek, který to má zatraktivnit. Aby se tam dobře cítil teenager, stejně jako senior. A když by vypnuli elektřinu, tak to muzeum stále musí být muzeum.

Tak vám budeme držet palce. Určitě hledáte inspiraci třeba i někde ve světě v zahraničí.
Samozřejmě. Ostatně mezinárodní spolupráce, to je další velké téma mé vize. Jsem hrozně rád, že v muzeu funguje systém Erasmus+, což je něco podobného jako v akademické sféře plán vzájemných výjezdů a setkávání muzejníků z celé Evropy. Myslím si, že právě takový ten přeshraniční rozměr našeho muzea, Polsko, Německo, to jsou věci, které se na nás doslova tématicky lepí. Vždyť jsme mimo jiné i muzeem války 1866, což je téma opravdu všech těchto tří zemí. Muzeum je vlastně v příhraniční oblasti a přeshraniční turistika, to je velice zajímavý turistický potenciál.