Jako kluk chtěl být Vašek Souček strojvedoucí. A Lokálka ho nakonec „dovezla“ na rozhlasové vlny

2. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Souček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Máme hned několik důvodů k radosti. Prvním je připomenutí úžasného jubilea a dodatečné blahopřání rozhlasovému glosátorovi a komentátorovi k jeho životnímu krásnému kulatému jubileu. A druhým důvodem je očekávaný koncert legendární hradecké skupiny Lokálka, který se koná na Šrámkově statku v Pileticích v pátek 6. srpna.

Moderátor, muzikant, zpěvák, milovníka vína a nositele ceny Ferdinanda Peroutky, novinář a rozhlasový kolega Václav Souček je naším hostem. 17. ledna roku 1941 vás vyslali na tento svět?
Ano, dokonce příbuzenstvo objevilo jakýsi tisk z toho dne a věnovalo mi jeho kopii, opravdu udělanou kumštýřsky. Já jsem to potom někde zašantročil a až při malování jsme to našli, takže to teď opatruji jako doklad, jako relikt. Úžasná záležitost.

Legrace je úžasná věc. Tvrdím, že je jeden Zdeněk Svěrák, jeden Láďa Straka a jeden Ivan Mládek. A každý z nich je nezastupitelný.
Václav Souček, novinář, muzikant, zpěvák i moderátor

Co se tam tenkrát psalo? Protože to bylo válečné období.
To je na dlouhé lokte. Narodil jsem se v protektorátu Böhmen und Mähren. Jistý čas jsem měl dokonce obavy, jestli v něm taky neskončím, protože jak to je s tím scelováním Evropy a národů, tak to tak na chvilku vypadalo. Ale samozřejmě jsou to neuvěřitelné kotrmelce. Když si vzpomenu na dospívání a hlavně na dětství, tak třeba u nás se odebíralo Rudé právo a maminka ho ukládala někam do vrstev na sebe. Objevil jsem je, když mi bylo asi 14. A tam byly úžasné záležitosti. Nebo jsme měl v tomtéž tisku několik let uschovaného Honzu Smolíka, který v roce 1964 vyhrál Závod míru, to byl pro mě neskutečný zážitek. Najednou všichni okolo mě honili kolo.

Čtěte také

Co vy a sport?
Samozřejmě jsem ho také pokoušel, od nějakých 14 let kánoi v Třebechovicích, okamžitě jsem se asi třikrát udělal. Potom na internátu jsme honili těla okolo stolu při pingpongu, zkoušel jsem i basketbal, ale s těma nožičkama, co já mám, čím mě pánbůh obdařil, tak bez výskoku nejde tento sport hrát.

A čím chtěl být malý Vašík Součků.
Strojvedoucí. Myslím, že všichni kluci té doby chtěli být strojvedoucím. U nás v ulici bydleli a žili hned dva strojvedoucí. Pan Michálek, ten jednou vypadl ze své parní mašiny a vůbec si neublížil, přežil to. A pan Joudal, adoptivní tatínek mého životního kamaráda, který jezdil také na páře a měl nohy do oblouku, protože všichni trpěli na vazoneurózu. To byly neuvěřitelné pecky, co na těch parních lokomotivách dostávali odspodu. Samozřejmě načerno jsme se s nimi svezli a bylo to úžasné.

Václav Souček

Krásné dětské sny. A skončil jste v Lokálce.
Kromě toho, že člověk pokoušel ony dostupné sporty včetně kola a nevím čeho všeho, tak jsem vymetal knihovny, protože už od šesti roků jsem měl brejličky, to byl další limitující faktor. A třeba Plavčíky kapitána Bontekoea jsem měl přečtený asi pětkrát, už jsem znal ty věci nazpaměť. Ale knihovnám vděčím opravdu za spoustu nesystematického vzdělání, kterým jsem de facto doháněl svoje lajdáctví v systematickém vzdělávání. Protože jsem byl schopen švencovat den ve škole, když kino Čas na hradeckém nádraží promítalo grotesky. Harolda Lloyda, Bustera Keatona a Charlie Chaplina.

Lokálka slaví 45. narozeniny

Jak dlouho jste už Václave v rozhlase?
Musím přiznat, že ještě za starého režimu nás tenkrát pozvali s Lokálkou do tvorby rozhlasových kabaretů a my jsme měli obrovskou šanci se potkat s lidmi, jako byli Helena Růžičková, Jiří Lír, Vladimír Hrubý, hradecké a pardubické herecké legendy. Vašek Dušek, Jiřina Jelenská, Milan Sandhaus, my jsme se v této společnosti ocitli náhodou. A legrace byla v tom, že jakkoliv byly ony kabarety rádoby angažované, tak největší sranda, když odpustíte tohle werichovské slovo, probíhala vždy před natáčením a po natáčení. To bylo něco neuvěřitelného. Existuje z toho fotodokumentace, která je půvabná v tom, že když se na to člověk podívá po letech, tak přestože byly důvody ke chmurám, tak všichni účastníci kabaretu se tlemili.

Čtěte také

Pochopil jsem to tedy správně, že za vaši cestu k rozhlasu může Lokálka?
Tak trochu ano, protože mě přivedl do Lokálky Láďa Straka, náš slavný nebožtíček, to byla jeho zásluha. Ale několik let předtím jsem si založil kabaret v Koruně a vykoledoval jsem si okamžitě první maléry, protože jsem byl na režimní poměry ústnatý. Sháněl jsem muzikanty do toho kabaretu a Láďa a jeho bratr Karel byli jedni z prvních, kteří přišli. Potom přišli kluci Ducháčkovi a ten uzel na niti vlastně způsobil, že když jsme se potkali po letech, tak mě Láďa přitáhl na zkoušku do Lokálky, já jsem uvíznul drápkem a už jsem tam byl.

Od začátku to bylo tak, že jste se rozhodli vzít si nějaký hit a předělat mu text?
To byla zásluha právě Ládi Straky, našeho dědečka, protože nikdy jsme mu neřekli jinak než dědečku, protože on tak sešle vypadal, ale jinak to byl duchem neobyčejně svěží člověk a jeho parafráze a parodie, to je něco úžasného. Tvrdím, že je jeden Zdeněk Svěrák, jeden Láďa Straka a jeden Ivan Mládek. Každý z nich je nezastupitelný.

Jakub Schmidt a Václav Souček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Celý rozhovor s Václavem Součkem si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

  • Václav Souček: Tento způsob léta…

    Velmi chytlavý je ten citát plavčího Důry z Vančurova Rozmarného léta, ale kdeže je letos okurková sezóna; navíc okurky stouply v ceně, jako ostatně  plodiny vůbec. 

  • Václav Souček: Se svou pravdou

    Není radno příliš se obávat životních konfliktů. „Musíš za svou pravdou stát“ a „neměl za svou pravdou stát“ vtělil Dušan Vančura do textu písně Spirituál Kvintetu.

  • Václav Souček: Rady a porady

    Pod aktuálními zprávami první signální soustavy - což je soubor opatření proti novým, do jisté míry definovaným ohniskům pandemie - funguje bezchybně okurková sezóna.