Hrob keltské ženy v Kopidlně. Nález to je nejen mimořádný, ale zároveň i obestřený tajemstvím

Lebka Keltky byla poškozena při skrývce ornice
Lebka Keltky byla poškozena při skrývce ornice

Vzkaz z dálnověku je pro nás vždycky mimořádnou a tajemnou událostí. Díky nečekanému nálezu hrobu keltské ženy na pozemku pro výstavbu rodinného domu v Kopidlně na Jičínsku jsme se s rozhlasovým mikrofonem přenesli až do druhé poloviny 4. století před Kristem, do období laténu. 

Dobře zachovaná ženská kostra, kterou zdobily dva bronzové náramky, překvapila archeologa Regionálního muzea v Jičíně Radka Nováka i netradičním způsobem pohřbení: orientací těla a překříženými končetinami.

Archeologové z Jičína připravují kostru keltské ženy k vyzvednutí

Keltské kmeny ve starověku a pravěku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů a souhrnně představovaly tzv. laténskou kulturu (6.-1.st. př.n.l.)

Překřížené nohy, to je hodně zvláštní

Nad hrobovým místem v Luční ulici v Kopidlně jsme se sešli i s profesorem Jiřím Waldhauserem, českým archeologem a specialistou na dobu laténskou. Orientace kostry keltské ženy, jejíž lebka směřovala k jihu a dolní překřížené končetiny na sever, mu připomněla jeho dřívější nálezy keltských hrobů.

„Překřížené nohy, to je hodně zvláštní. Vzpomněl jsem si proto na Tuchomyšl, na hnědouhelný Důl 1. máje, kde jsem v minulosti objevil dvacet keltských hrobů a padesát metrů stranou od nich ještě jeden, ve kterém byly kosterní pozůstatky s překříženými nohami. Tyto zvláštnosti keltského pohřbívání z celého území Evropy zpracoval Ludwig Pauli ve své dodnes platné knize Keltská víra, Keltischer Volksglaube. Autor tam uvádí, že tyto anomálie provázejí nebezpečné mrtvé, kteří odešli z života podivným způsobem, například úderem blesku nebo se třeba provinili vraždou," připomíná profesor Waldhauser.

A pro dokreslení výjimečnosti kopidlenské nálezové situace dodává, že devadesát devět procent všech pohřbených Keltů, které "vykopal", mělo natažené nohy, hlavu orientovanou na sever a nohy na jih. Naopak, některé tzv. "nebezpečné mrtvé" nalezl dokonce i v poloze na břiše a zatížené kamenem. Ale vždycky se podle něj jednalo o muže, nikdy o ženy.

Bronzové náramky na zápěstích mají velký význam pro dataci nálezu

Díváme se do poměrně mělkého hrobu, archeologové mezitím do mřížky pečlivě zakreslují polohu kostry a pak opatrně vyvlékají bronzové náramky, na kterých se usadila modrozelená patina měděnky.

„Jak vidíte, součástí hrobu této keltské ženy není ani tradiční bronzová nebo železná spona v místě ramen či hrudního koše. Postmortálními pohyby sice mohla zapadnout za kostru, to ale spíš nepředpokládáme," upozorňuje na další odchylku od tradičního keltského pohřbívání Radek Novák, archeolog jičínského muzea.

Zachovaná kostra zřejmě mladé keltské ženy v Kopidlně v Luční ulici

„Když jsem odečetl natažená chodidla, pak výšku této keltské ženy odhaduji na 158 centimetrů. Vzrůst keltských žen byl nejběžněji od 150 do 160 centimetrů, u mužů je to až 170 centimetrů," sklání se nad místem posledního spočinutí kopidlenské keltky profesor Jiří Waldhauser.

A jak je u něj dobrým zvykem, přidává ještě jednu zajímavost ze své archeologické praxe: „Jeden Kelt z Maďarska měřil dokonce dva metry a měl proto i na míru ukovaný meč, dlouhý osmdesát centimetrů."

Nepočítali jsme, že tady najdeme keltský hrob. O to větší z toho máme radost

Pod rozložitým deštníkem nad hrobovou jámou je i v prudkém lijáku sucho a my si společně prohlížíme detaily zachované kostry. Jediné výraznější poškození, které vzniklo mechanicky při skrývce ornice, je na lebce. Hlava nebožky totiž spočívala na hliněném soklu, a byla tak ve zvýšené poloze. Podle archeologa Radka Nováka bylo běžné, že Keltové podkládali hlavy svých zesnulých kamenem. Zuby keltské ženy jsou očividně ve velmi dobrém stavu, obrus chrupu tak později pomůže při určení věku jejího dožití. Vlevo nahoře si všimneme i prořezané osmičky, ale víc určí až antropolog.

Osamocené keltské hroby jsou spíš vzácností, proto se dá předpokládat, že někde blízko lze očekávat skupinu dalších pohřebních míst.

Kopidlno na Jičínsku je v posledních několika letech pro archeology velkým překvapením. Nedávno tam odkryli slovanské hradiště, předtím laténskou polozemnici.

O předchozím nálezu slovanského hradiště v Jičínské ulici směrem k železničnímu přejezdu na Jičín jsme se také dozvěděli od archeologa Radka Nováka:

Při plánované revitalizaci Hilmarova náměstí mohou objevit pozůstatky středověké vesnice, i sídliště ze starší doby římské.

Jiří Waldhauser, PhDr., CSc. (narozen 8. dubna 1945 v Praze) je český archeolog. Jeho specializací je kultura Keltů - doba laténská a zaměření na montánní archeologii, především zlata. Neúnavný popularizátor Keltů a archeologie vůbec při své muzejní práci připravil i řadu výstav, participoval nebo alespoň jako poradce působil při vzniku archelogických parků nebo jejich částí. Své intenzivní působení v oboru zúročil v impozantní Encyklopedii Keltů v Čechách (Praha 2001, Dodatky 2007). Někdy je označován i za "enfant terrible" současné české archeologie. Je mj. autorem těchto knih: Jak se kopou keltské hroby (1999), Encyklopedie Keltů v Čechách (2001), Keltské Čechy (2012), Český ráj očima archeologie (2006), Encyklopedie Keltů v Čechách. Dodatky (2007), Keltové na Jizeře a v Českém ráji aneb co víte o své keltské kapce krve? (2002) a dalších.

Spustit audio

Související