Hledat harmonii je jedna z nejtěžších činností v životě člověka. Tak se ji snažím najít také

Východočech a člověk, který už jako malý kluk, někdy ve 12 letech, asi moc dobře věděl, že jsou pro něj housle životním posláním. Virtuos Jaroslav Svěcený. Jak se máte před Vánocemi? Čas neuvěřitelně letí, viďte?
Momentálně piji kávu, takže je mi velmi dobře. Ale jinak jsou to tedy fofry. Musím říct. Ale zažívám krásné koncerty, protože ty mají před svátky neopakovatelnou atmosféru. Lidé jsou na to naladěni. Ta harmonie je docela důležitá nejen v hudbě, ale také v životě. A člověk ji neustále hledá. Protože, když tu harmonii nemá, tak je něco špatně. A hledat harmonii je možná jedna z nejtěžších činností v životě člověka. Tak se ji snažím hledat také.

Jaká byla ta harmonie v letošním roce? Kde jste všude byl, kde jste hrál? Určitě jste hodně cestoval po světě.
S tou klasickou hudbou máte výhodu, že přeci jen trošku můžete, pokud vás tam tedy chtějí, tak můžete cestovat. Letos jsem se vracel opět do Indonésie, což mě moc těšilo. Hrál jsem tentokrát nejen v Jakartě, ale také na Jávě, na festivalu na Bali, což bylo poprvé. Byl to pro mě zajímavý zážitek. Teď bych tam asi už neletěl, protože je problém s tou sopkou. Tenkrát jen bublala, takže to ještě bylo v pohodě. Kromě evropskejch zemí jsem pak ještě navštívil Spojený státy, kde jsem byl v říjnu skoro celý měsíc. A ty jsem projel s koncerty od Houstonu, z Texasu přes Washington křížem krážem. V Oregonu jsme hráli, v Portlandu. Také v San Francisku a Las Vegas. Každý má pocit, že v Las Vegas jsou jen herny. Ale je tam také obrovská univerzita a nová Symphony Hall, která je krásná. Takže jsem toho procestoval hodně. Ale to víte, vypadá to hrozně romanticky, ale je to náročné. Když už vás tam mají, tak vás také dokáží, jak se říká, vytěžit. Ale stojí to za to. Člověk si nestěžuje, já jsem rád.

Houslista Jaroslav Svěcený ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Slyšel jsem, že jediná země, kde jste snad ještě nehrál, je Nový Zéland a Austrálie.
Nehrál. A moc mě to mrzí. Doufám, že se tam někdy ještě dostanu v tomto životě. Až se budu v tom druhém životě někdy reinkarnovat, tak to třeba zvládnu. Ale rád bych to zvládl ještě teď. Ta lokalita mě láká hodně, ale zatím nebyla příležitost. Ale postupně plním ta bílá místa na mapě.

A země, kam se rád vracíte a kde je úžasné publikum? To je možná ta Amerika, ne? Tam je úžasné publikum.
Tam je v každém státě obecenstvo úplně jiné. Což je opravdu pěkné. Každá ta lokalita má jinou atmosféru. Vždycky je to o té chemii publika. Těžko se dá říct, že je nějaké publikum v nějaké zemi jiné. Rád jezdím do těch tradičních evropských lokalit, do Německa, do Rakouska. Tam je publikum hodně vyspělé. Ale myslím, že všechno má své. Úžasné a vyspělé publikum zažijete i v Chile, o čemž tady skoro nikdo před tím nevěděl, nebo já jsem o tom tedy nevěděl. Zažijete tam fantastické festivaly.

Jaroslav Svěcený|foto: Jiří Šujanský

A co thajská princezna, pro kterou jste hrál? A kvůli protokolu jste musel před ní couvat.
To je pravda. To už je pár let. To bylo v Bangkoku bylo to tam hrozně hezké. To byla princezna Soamsawali. A po tom koncertě se člověk musel opravdu víc uklonit. Princezna mi podala ruku, musím říct, že ona dodržovala protokol. Ale bylo vidět, že jinak je to velmi emotivně naladěná dáma. Ale dodržela dekorum a jak se jí to líbilo, tak jsme si podali ruku. Ale oni mě u protokolu upozornili, tak jsem se učil před koncertem couvat. Byl tam takový vínový koberec a nesmíte se otočit zády. Dostal jsem obrovskou kytici orchideí, kterou jsem nemohl bohužel přivézt. Měla, já nevím, 400, 500 květů, měla asi 2 metry. Tak jsem nesl housle, tu obrovskou kytici orchideí, a když s tím couváte, tak to vám můžu říct, že máte strach, že zakopnete o ten koberec a housle budou v háji. Naštěstí to dobře dopadlo. Třikrát jsem si to zkusil. Nejsem zvyklý chodit moc pozadu, že bych to dělal každý den. Ale tam jsem si to opravdu užil.

Na jaké vy hrajete housle?
Já to hodně střídám. Tím, že pocházím z Hradce Králové, tak velice propaguji rod Pilařů. Teď zrovna hraji na krásné housle od Vladimíra Pilaře, který je postavil jako dvacetiletý, když se učil u tatínka. Kde můžu, tak o tom vždycky mluvím. Mám radost, že ho venku znají, samozřejmě pod jménem Pilar.

Houslista Jaroslav Svěcený v radiokavárně Českého rozhlasu Hradec Králové

Mě vždy zajímalo, jak si jde houslový virtuóz vybrat ten svůj mistrovský nástroj. Protože to musí být dlouhodobá záležitost.
U mě je to dané trošku tím, že já ještě vedle toho dělám znalce. Už dnes s mezinárodní působností. Takže píši i certifikáty, respektive znalecké posudky. A tím pádem si můžu zahrát i na různé jiné nástroje. Samozřejmě fascinují mě některé italské, francouzské nástroje. A je úžasné, že si můžete trošku udělat přehled a srovnat si ty školy v hlavě. To je obor, kde se učíte celý život a stejně se to nikdy nenaučíte úplně. Musíte to konzultovat, protože ten obor je náročný. Jako ve výtvarném umění. I znalec výtvarného umění nemůže prostě znát všechno. Ale já si na ty housle můžu ještě zahrát, nejsem pouze teoretik. Takže člověk hraje na housle z domu U Tří housliček z Prahy, hraji na housle, o kterých se říká, že na ně hrával Mozart na Bertramce. Každé housle mají svůj příběh a energii, která v těch houslích je. To se nedá ničím ošulit. Ten příběh je nádherný, ale ta energie, když na ty staré housle hrajete, ta vás obklopí. A po vás přijdou další hudebníci a na ty samé housle budou hrát za 200, za 300 let, pokud tady ještě něco bude a bude tady kultura. A to je krásné na tomhle nástroji, že má obrovskou výdrž, obrovskou životnost. Myslím, že se člověku, jako homo sapiens, fakt povedl. Má takzvaný tah na bránu. Vidíte housle, které vydrží staletí. Lak je na nich 300 let starý, třeba 12 vrstev. O tom se dá povídat dlouho. Je to krásný nástroj.

Jaroslav Svěcený|foto: Khalil Baalbaki

Už je také krásná tradice, že hrajete vánoční koncerty. Bude to 25. prosince v Městské hudební síni v Hradci Králové?
Bude. Každý rok máme s Václavem Uhlířem, naším báječným varhaníkem, máme vždy dva koncerty. Aby se všichni vešli. Jeden máme v 15 hodin a druhý v 17 hodin. Je pro mě vždycky svátek, když přijedu do Hradce Králové. Zaprvé se vidím s rodiči a zadruhé je to takové hudební setkání. A musím prozradit, že letos to bude ještě ozdobené o speciálního hosta, což jsme nikde moc neuváděli. Ale já už to teď prozradit můžu. Na krátkou chvíli se tam se mnou objeví také herečka Dejvického divadla, která je ale s Hradcem dost spojená, protože její tatínek tady bydlí. A to je Zdeňka Žádníková Volencová. Spolu připravujeme na příští rok dva nové projekty. Tak jsem ji přizval. A Zdeňka se objeví nejen v roli herečky, ale kupodivu jsem ji zapojil i do role hudebnice. Ona je velmi kreativní dáma, takže se moc těším, že tam bude se mnou vystupovat.

Houslista Jaroslav Svěcený ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Tak ještě jednou připomeňme. Na Boží hod vánoční 25. prosince Městská hudební síň v Hradci Králové v 15 a v 17 hodin dva koncerty.
Přesně tak.

Na závěr Jaroslave. Na co se nejvíc těšíte v tom příštím roce? Co vás čeká?
Tak samozřejmě čekají mě cesty. V únoru poletím hrát do Indie, potom Rakousko, Vídeň, to bude hned v lednu. A jestli bude vše klapat tak, jak má, tak na jaře se budu vracet to Spojených států. A na podzim pojedu asijské turné. A do toho chystám české koncerty. Ale jestli se na něco příští rok těším opravdu hodně, tak to je 15. ročník Smiřických svátků hudby. Máme 15 let ten festival v nádherné barokní zámecké kapli Zjevení Páně tady kousek ve Smiřicích. A bude 10 koncertů od 17. března do 1. dubna. To není apríl! To bude velikonoční neděle, protože ono to je každý rok jinak, ten festival je velikonoční. Na to se teda moc těším. Oněch 15 let uteklo jako voda. Já mám pocit, že to děláme tak 6 let. Vždycky, když se v té kapli objevím, tak jsem nadšený. Tam je velký Genius loci. A miluji tam nádherný oltářní obraz Petra Brandla, a ty varhany, které tam jsou. A hlavně to prostředí, protože ten prostor má opravdu výjimečnou akustiku. A to říkají všichni muzikanti, kteří tam přijedou.