Student medicíny na Univerzitě obrany v Hradci Králové Jiří Kotek, účastník několika zahraničních misí, získá za své mimořádné výsledky prestižní ocenění. Podle amerického zvyku na vojenských vysokých školách, obdrží v pátek 29. června takzvaný fakultní prsten. Ten dostává nejlepší ze studentů - vojáků.
V pátek si půjdou pro vysvědčení nejen děti ze základních škol, ale dá se říct, že i studenti Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Tedy ti, kteří letos úspěšně ukončili poslední ročník a čeká je slavnostní vyřazení. A to čeká i našeho dnešního hosta, nadporučíka Jiřího Kotka, který už má určitě slavnostní uniformu pěkně nažehlenou.
Jak vás mám oslovovat, pane doktore nebo pane nadporučíku? Už vám můžu říkat pane doktore?
Už jsem oficiálně doktorem. Většinou si mezi vojáky říkáme hodností a abych řekl upřímně, když mi řeknete pane doktore, tak mi to přijde divné, protože jsem si na to ještě nezvykl.
V pátek vás tedy ve výukovém centru ve Fakultní nemocnici od 11:00 čeká slavnostní vyřazování. Kdybyste nám ho přiblížil. Vysokoškoláci znají slavnostní promoci. Dá se to k tomu přirovnat?
Dá, je to víceméně řekněme to samé. Akorát je to s troškou té vojenské parády a takové víc vyhnané do slávy.
Lékaři z vyspělých zemí jsou zvyklí pracovat s moderním vybavením. Jak si ale poradí, když ho zrovna nebudou mít k dispozici? Na to se připravují vojenští zdravotníci, kteří se chystají na zahraniční mise. Na královéhradecké Fakultě vojenského zdravotnictví pořádají kurzy urgentní medicíny, která má lékaře i zdravotní sestry naučit zachraňovat lidské životy i v těch nejnáročnějších podmínkách.
K tomu jsou právě ony slavnostní uniformy. Tu máte teď na sobě?
Něco málo na ní chybí, ale víceméně ano.
A co na ní chybí?
Zlaté šňůry mi na ní chybí a košili nenosíme zelenou, ale bílou.
Musíme říct, že jednou zvláštností na tom pátečním ceremoniálu bude i to, že vy od děkana fakulty obdržíte prsten.
Fakultní prsten. Je to ocenění, které se uděluje nejlepšímu studentu daného ročníku. Je to víceméně za takové komplexní hodnocení, za úspěchy dosažené během studia, za reprezentaci fakulty a armády potažmo i univerzity. Za účast na věděckých konferencích a tak podobně.
Vy jste tedy asi nejlepší student ročníku medicíny a také nejlepší voják. Protože to se vše musí kloubit dohromady.
Já bych to nepřeháněl, i když si to ostatní myslí.
Byl jsem už na misi v Indonésii a v Brazílii. A letos mě čeká na Irák. Snažím se jezdit do problematičtějších a chudších oblastí.
npor. Jiří Kotek, absolvent Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany
Musíme vás představit našim posluchačům. Já si pamatuju, že jsme se potkali v Českém rozhlase Hradec Králové v roce 2015, to jste byl četař. Vzpomínáte si na to?
Je to tak. Vzpomínám na to. Zval jsem na branný závod, kdy vojáci skákali tady z mostu do Labe.
Přejeme vám dobrý zvuk našeho vysílání a přejeme i ostříží zrak, protože není nad to vidět tu naši zemi pěkně ostře. V tom se určitě shodneme s oční lékařkou z Fakultní nemocnice v Hradci Králové Prof. MUDr. Naďou Jiráskovou, Ph.D., vedoucí mise hradeckých očních lékařů v Jordánsku. Byla hostem Pavly Kindernayové.
Tři roky od té doby uplynuly. Co jste všechno zažil?
Pro mě toho uplynulo hodně. Co se týče branného závodu, ten se rozvíjí každý rok víc a víc. Já jsem ho už předal. Už jako velitel závod neřídím. To je jedna z myšlenek, které se snažíme držet, že věci předáváme mladším generacím, které do toho mají vždy co přidat nového. A pro mě osobně to potom hodně byly zahraniční stáže, které jsem absolvoval v Indonésii, v Brazílii. A na další se chystám letos do Iráku.
Proč vy jste si vybral studium medicíny u vojáků a ne na klasické lékařské fakultě?
Pro mě to byla hlavně otázka nějaké finanční svobody a samozřejmě také trochu nějaké prestiže. Já jsem svého času pracoval ještě ve vojenské nemocnici v Praze, kde část kolegů byli vojáci. Tak i na jejich popud jsem si řekl, že minimálně přijímačky zkusím a uvidíme. A ono to kupodivu vyšlo.
Vy budete jako voják vysílán na zahraniční mise do světa, kde není bezpečností situace ve srovnání s životem ve středu Evropy zase až tak růžová. To nebyla překážka proto, že jste vystudoval?
Pro mě ne. Občas jsem to svému okolí musel vysvětlovat a uklidňovat je. Ale pro mě osobně to až tak zlá představa není.
Čtěte takéUniverzita obrany
Už jste mluvil o těch misích, kam jste byli jako studenti vysláni. Kde vy jste všude byl?
První rok v Indonésii, další rok jsem byl v Brazílii, to bylo loni. A letos mě čeká na jeden měsíc Irák.
Je to jiné v Brazílii a Indonésii, co se týče medicíny, než jak ji známe od nás z Evropy?
Výrazně. Vždy jsem byl měsíc v každé zemi. A bylo to pokaždé úplně jiné. Hlavně v porovnání s našimi podmínkami. Co se týče Indonésie, byl jsem v oblasti Banda Achech, kde je to oproti zbytku Indonésie striktně islamistické. Ale zase je to oblast, která byla zničená Tsunami v roce 2006. Mají polovinu nemocnice celou přebudovanou, moderně postavenou s veškerým zázemím a se vším. Kkdyž jsme chodili ještě do druhé poloviny nemocnice, která tsunami tak nějak přežila a jenom ji opravili, tak to bylo jak nebe a dudy. Ale úplně jako když přijdete do jiného světa. Jen přes silnici jiná budova a naprosto jiné vybavení, jiné zázemí. Já se snažím jezdit do takových, když to řeknu, problematičtějších oblastí nebo oblastí, které jsou chudší. Které nejsou tak vyspěle jako my v Evropě nebo jinde.
A vy jste tam získal zkušenosti. Které jako voják potom třeba budete potřebovat.
Přesně tak. A zúročovat.
V Brazílii to bylo, kdy vám tam přišel pěšky pán s prostřelenou hlavou?
To jsme se divili. To jsem byl na trauma v nemocnici a už mi končila šichta. Už jsem se připravoval, že půjdu domů. A jeden z lékařů říká: "Pojď se ještě podívat, máme tady strašnou zajímavost. Máme tady postřeleného." Říkal jsem si, to bude zajímavé, konečně něco akčního, co se mi ve vojenské věci bude hodit. Koukli jsme do čekárny a čekali někoho na lůžku, na lehátku, že tam bude ležet a krev z něj bude téct. A tam seděl pán s náplastí na hlavně, relativně v klidu, na nic si nestěžoval. Zavolali jsme jméno a ten pán jen zvedl hlavu: "To jsem já." Tak jsme se ho ptali a on: "Že přišel do prvního záchytného centra a tam mu udělali rentgen lebky, ránu mu jen očistili desinfekcí, přelepili a poslali ho k nám. Ono to bylo jen tři bloky, tak já jsem to došel." Hned se volal neurochirurg a pán šel na konzultaci a potom na výkon.
Dobře to dopadlo. Já si tak představuji, že vy jako vojenský doktor budete muset umět hodně improvizovat. Budete pracovat někde v poli, chirurgii dělat na koleně, jak se říká v uvozovkách. Což známe i z úžasného televizního seriálu MASH.
Upřímně, dnes už to úplně jako v MASHI nevypadá v těch polních nemocnicích. Většina už je vybavena víceméně srovnatelně jako s nemocnicemi u nás. Co se týče přístrojového vybavení a materiálního zabezpečení. Co se týče těch nižších rolí, tak tam samozřejmě takové vybavení není. Ale pacient se tam dlouho neohřeje. Primárně ho směřujeme právě do těchto nemocnic, kde tu péči může adekvátně dostat.
Co vás čeká v nejbližší době? Vy jste zmínil Irák, kdy tam odlétáte?
Odlétám 5. srpna asi na 4 týdny, na 1 měsíc. Je to asi 80 kilometrů od Mosulu, je to hlavní město iráckého Kurdistánu Arbíl. Město s populací přes 1 milion obyvatel.
A tam už je to opravdu horká půda.
Co vím teď podle aktuálních informací, tak ta situace, která tam byla a zuřila právě kolem Musulu, tak se uklidnila. A už se tam spíš dořešují takové menší konflikty.
Ale pro vás to bude možná už taková skutečná první opravdová mise.
Uvidíme.
Tak my vám držíme palce. Hodně štěstí, děkujeme za návštěvu v Českém rozhlase Hradec Králové, nadporučík doktor Jiří Kotek tu byl dnes s námi.
Od roku 2016 jezdí do Makedonie čeští policisté pomáhat střežit hranici s Řeckem. Reportéři Martin Pařízek a Ondřej Vaňura zmapovali, jak vypadá jejich služba.
V Hradci Králové můžete v těchto dnech potkat vojáky společně s policisty. Zapojili se do cvičení nazvané Hradba 2018, které je určené pro Aktivní zálohy Armády ČR.
V Novém Městě nad Metují hledal speciálně vycvičený pes střelnou zbraň. Ale nemějte strach, nešlo o nic vážného. Základní školu Krčín v Novém Městě nad Metují navšt...
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
