Efektivní komunikace. Jak zvládat emoce dětí, aby nám byly ochotné naslouchat? Rady psycholožky

Alena Šustrová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Dětem se moc nechce po prázdninách do školy, jak bychom je tedy mohli podpořit?
To je aktuální otázka. Vždy, když se objeví nějaké takové téma, tak se nejprve ptám rodičů, jak na to oni reagují. Je to vlastně otázka efektivní komunikace, jak mluvit s dětmi tak, aby nám byly ochotné naslouchat. Když uslyšíte od dítěte větu, ale mně se do té školy nechce, tak co vás jako první automaticky napadne? Byl jsem na tom podobně.

V první fázi je dobré udržet se a neříkat automatismy, které nás napadají. Že musíš, je to tvá povinnost. Uznejte tu dětskou emoci.
Alena Šustrová, školní psycholožka

Takže už tam nějaké napojení na to dítko získáváte. V první fázi je dobré se udržet a neříkat automatismy, které nás napadají. Že musíš, je to tvá povinnost. Uznejte tu dětskou emoci, to znamená, vidím, jak se ti nechce, já to znám také. Dár prostor k tomu, že je to v pořádku, že něco hezkého končí, ale to je normální. Emoce toho smutku je normální.

Čtěte také

Pokud hyperaktivní dítě zaměstnáme a přihlásíme ho třeba na sport, může to být i jeho silná stránka

Tedy spolu to odžít a probrat, že nám se také někdy nechce. Nebo ještě máme takový skvělý trik. Dopřát to dětem ve fantazii. Říct něco ve smyslu, to by bylo bezva, kdyby byly prázdniny ještě další měsíc, viď. A pak záleží na věku těch dětí. Ty menší se na to často chytí a kývají, jak by to bylo super. Následuje však realita, že to bohužel nejde, ale to nevadí.

Teď půjdeme na chvíli zase do školy a na víkend si spolu něco hezkého naplánujeme. Zeptáme se dítěte, co by chtělo zažít o víkendu?

Pracujete i jako školní psycholožka. Pozorujete, že za vámi chodí více dětí a svěřují se vám s nějakým problémem?
Když jsem nastupovala do školy, tak se mluvilo o tom, že péči školního psychologa potřebuje asi desetina dětí ve třídě. Ale teď nedávno vyšla studie, kde nám to číslo obrovsky narostlo až na 40 procent. Takže tento trend je narůstající.

Musíme zpracovat emoce. Pomáhá už třeba jen to, že je popíšeme. Aha, vidím, že se zlobíš, chápu. A tam už je napojení na dítě.
Alena Šustrová, školní psycholožka

Děti za mnou přicházejí o přestávce, ale já to mám z hlediska legislativy dané tak, že s nimi nemohu dlouhodobě pracovat bez vědomí zákonného zástupce, tedy rodičů. Vždy potom potřebuji souhlas k tomu, že děti mohou za mnou dál docházet.

Další ožehavé téma je nějaký konflikt s dítětem. Když se vzteká a má silné emoce, kdy se my dospělí často neovládneme a pak nás to mrzí. Jaké dáváte rady? Jak postupovat a udržet si chladnou hlavu?
Jsou určité body, které využijeme nejen v komunikaci s dětmi, ale napříč se všemi, s partnery, s nadřízenými nebo podřízenými.

Čtěte také

Dvojí výjimečnost. Přemýšlivé děti jsou citlivé, pedagog by to měl vnímat a věnovat jim pozornost

Ale s dětmi je fajn začít, protože jsou nám nejbližší, s těmi máme vztah nejtěsnější. Tedy když jsme v konfliktu, tak první fáze je, že potřebuji nějak zklidnit sám sebe, zpracovat svoji emoci.

Většinou se snažím najít nějaké principy přímo na míru tomu konkrétnímu rodičovskému páru a dítěti. Ale každý si v tom musí najít něco svého. Pokud je to možné, a to dítě je menší, je dobré opustit na chvíli prostor, přerušit s ním kontakt. Třeba aspoň odvrátit pohled stranou.

Mně osobně funguje hodně dýchání, ale musím říci, že všechny tyto techniky jsou zejména o trénování. Chodím dvakrát týdně na jógu, tedy tam je toho dýchání hodně. A vím, že mi to pomáhá.

Čtěte také

Vůl přede mnou i za mnou. Ale i s puberťákem se domluvíte. Nepoučujte a nesnažte se být „cool“

Takže, když se říká, že něco musí člověk rozdýchat, je to úplně trefné.
Ano. Emoce velmi souvisí s naším tělem. Proto se snažím napasovat na míru i dětem nějakou vhodnou techniku vybití vzteku, aby nebyla destruktivní. Protože energie z těla musí nějakým způsobem odejít. A to platí i pro nás dospělé. Buď ji zrelaxuji a uvolním, například dechem, nebo ji naopak vybiji, ale vhodným způsobem, místo křičení nějakých slov, kterých by mohl člověk litovat.

Každému nám to jde jinudy. Někomu do pusy, někomu do rukou, jinému do nohou. A pokud to jde do pusy, tak zkusím zastavit ta slova, která by mohla dítě zraňovat. Třeba udělám jen zvuk nějakého zvířete. Například lva, to se většinou dětem líbí. Takže Pepíček bude vědět, že když maminka zařve jako lev, tak už jde v uvozovkách do tuhého.

Čtěte také

Jak zvládnout děti s ADHD? Potřebují poznat řád, pravidla a hranice. Ve škole i v rodině

Potom, když zklidním sám sebe, teprve mohu jít zpracovat emoce dítěte. Většinou nám zase naskočí, že bychom na děti rádi mluvili a říkali, uklidni se, to nějak vyřešíme atd. Ale děti, když jsou pod vlivem silných emocí, nás nevnímají, mají přepnuto na emočního autopilota a jsou pod tíhou emocí.

Takže my musíme zpracovat nejdříve emoce. Pomáhá už třeba jen to, že je popíšeme. Aha, vidím, že se moc zlobíš, chápu. A tam už dáváme i nějaké pochopení a napojení na dítě. A začínáme ho zklidňovat a stahovat k sobě. Taky bych se zlobila, kdyby se mi něco takového stalo. Ale vždy musí přijít nějaká hranice a nastavení vhodného chování.

A to přichází až v momentě, kdy nějakým způsobem zpracujeme silné emoce dítěte.

Alena Šustrová a Jana Kudyvejsová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Celou radioporadnu se školní psycholožkou Alenou Šustrovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.