Eduard Čeliš je svérázným vypravěčem příběhů z Podzvičinska: Patříme zkrátka k sobě. Já a Bělohrad!

Eduard Čeliš je už léta členem redakční rady Bělohradských listů, dvouměsíčníku ověnčeného řadou regionálních ocenění.

Eduard Čeliš se narodil 21.7. 1945 v Městci Králové. Absolvent průmyslové školy strojnické v Novém Bydžově, přípravář Stavoservisu Praha a vývojový konstruktér bělohradského Narexu, později Depragu. Zakládající člen časopisu Bělohradské listy. Napsal menší sportovní publikace a povídkové knížky U nás bylo, tak jak bylo, Už tě vidím Bělohrade (společně s dalšími čtyřmi autory, mezi nimiž je i spisovatel Stanislav Rudolf) a Copak mě nevidíš, aneb, Čtyřicet osm bělohradských lodiček. Celoživotní sportovec, správce tenisových kurtů v Lázních Bělohradě.

Jak svého redakčního kolegu vidí šéfredaktor časopisu Ladislav Stuchlík?
„Edův tatínek byl holič, maminka modistka. A tam se to prolnulo. V tátově oficíně se probíral místní životaběh, zákazníci se svěřovali, příběhy se nesly i k Edovým uším a místní dámy u výběru a zkoušení klobouků také leccos vyprávěly, proto je i dnes Eda studnicí informací o Bělohradě, velkým znalcem zdejších lidí a jejich mentality.“

Bělohradský patriot, milovník Podzvičinska, sportovec

Eduard Čeliš rád vzpomíná na „starý“ Bělohrad, na svého bratra, který žije v Horní Nové Vsi a se kterým sportovali společně.

Čtěte také

Lázně Bělohrad jsou takovým českým Meranem. Slaví výročí 300. let od svého povýšení na městečko

„Eda je totiž celoživotním sportovcem ve všech možných druzích sportu, příznivec všech sportovních disciplín a tahoun řady z nich. Ať to je tenis, hokej, volejbal, lyžování, běžky, bruslení…“

Ladislav Stuchlík mi o svém kolegovi bez zaváhání řekl, že je to „patriot jako hrom“, ať dělá, co dělá, tak vždycky s tím, aby to bylo dobré pro Bělohrad. Je z těch lidí, kteří vždycky jdou s tím praporem vpředu bojovat za práva - nejen Bělohradu.

K jeho zamilovaným místům patří rybník Pardoubek, kurty u Bažantnice a hospoda v Arnoštově, tam směřoval při svých běžkařských výpravách.

Eduardovy bělohradské lodičky

„Eda Čeliš je svérázný vypravěč a jeho příběhy o lidech a událostech týkajících se Bělohradu jsou svěží, originální a vtipné. A také - to především - jsou lidské,“ napsala k Eduardově tvorbě literární spisovatelka Hana Marie Körnerová, která žije v Lázních Bělohradě a také patří k členům redakční rady Bělohradských listů.

Čtěte také

Město Lázně Bělohrad i samotné lázně chtějí dál bojovat proti rostoucí tranzitní kamionové dopravě

Chlapce Edu nesporně ovlivnilo i setkání se spisovatelem Stanislavem Rudolfem z nedaleké Železnice, který ho tři roky vyučoval češtině na bělohradské osmiletce:
„Eduard Čeliš je po odborné stránce velice dobře vyzbrojen k tvůrčímu psaní. S jeho literární prací jsem se do vydání jeho prvotiny setkával v časopisech, v novinách a na stránkách Bělohradských listů. K té první knížce mohu bez přehánění dodat, že v ní autor vyznává lásku ke kouzelnému Podzvičinsku, svůj obdiv k osobnostem, má maximální pochopení pro spoluobčany, sousedy a kamarády, jejichž vtípkům naprosto rozumí a nezapomíná ani na svého největšího koníčka, jímž je stále sport.“

Proč Eduard píše povídky a ne romány?

Protože, jak říká, povídky představují poklidné plavání na Pardoubku a román, to je nebezpečné zdolávání mořských vln. „Zdaleka mám pouze na to první!“

Místo tečky za rozhlasovou Návštěvou, která by při činorodosti Eduarda Čeliše stejně nic neznamenala, dávám radši k lepšímu citát, jenž vévodí autorově webové stránce:

Asi patříme k sobě. Já a Bělohrad.
Nějak ho mám zažraný pod kůží,
jako míval kdysi fotbalový brankář
zažranou pod kůží černou škváru od robinsonád.

(Více zde: https://celda.webnode.cz/)