„Dvorní“ překladatel her Floriana Zellera: U divadelního překladu musíte myslet na situační kontext

Byl jste na premiéře Bílého jelena?
Byl jsem na premiéře a byl jsem moc spokojený, měl jsem z toho představení velkou radost. Ne úplně často se člověk potká s tím, že má dojem, že inscenační tým opravdu pracoval hodně v souladu s tím, jak si překladatel sám myslí. Protože překladatel se pokládá za nejchytřejšího na světě a člověka, který ví, jak by se to určitě mělo dělat. Dlouho se mi nestalo, že bych se tak moc potkal s režisérem a s jeho viděním.

Bílý jelen je hra o výčitkách svědomí, o lásce a o tom, jak člověk může kvůli chvilkovému poblouznění ohrozit svůj vlastní život.
Michal Zahálka, dramaturg, teatrolog a překladatel divadelních her

Jak to vůbec funguje s překládáním divadelních her? Překladatel si tu vybere, přeloží ji a pak doufá, že si ji zase vybere nějaké divadlo? A co, když si ji nevybere?
Když si ji divadlo nevybere, tak jsem prostě ztratil nějaký svůj čas. Prostě nějakou určitou nemalou dobu práce jsem vynaložil nadarmo. Protože jednak se hra k nikomu nedostane a také z toho překladu nejsou potom ani žádné příjmy.

Čtěte také

Pavel Khek: Povolání divadelního uměleckého šéfa je v mnohém dost podobné třídnímu učiteli ve škole

Kolik času zabere, než se divadelní hra přeloží?
Je to hodně různorodé. Ale řekněme, že je to týdenní intenzivní práce, dejme tomu.

Představme trochu autora hry Bílý jelen.
Florian Zeller je ohromně zajímavý francouzský dramatik, kterého vlastně Klicperovo divadlo kdysi, když já jsem tady studoval na gymnáziu, uvedlo do českého divadelního kontextu. Jemu bylo tenkrát snad ani ne 25 let. Hrály se tady jeho hry ve slavných inscenacích s Jiřím Zapletalem, Filipem Richtermocem a Pavlou Tomicovou Ten třetí a Kdybys umřel.

On snad dokonce i zavítal do Hradce Králové?
Přesně tak. Byl tady a byl hodně spokojený. Nyní už je taková hvězda, že bychom ho sem už nedostali. Vzkazoval, že se na nové představení moc těší, ale bohužel nemá čas. On se mezitím ohromně proslavil. Možná někdo viděl film Otec s Anthonym Hopkinsem, za který Zeller dostal Oscara za scénář. A Anthony Hopkins hereckého Oscara. Je to film natočený velice věrně podle jeho divadelní hry, kterou jsem také přeložil, a která se hraje různě po naší republice. Teď například bude mít obnovenou premiéru s Janem Vlasákem.

Čtěte také

Všechny role jsou vlastně o lásce a vztazích. Podobně jako v životě. Usmívá se Natálie Holíková

A vy jste se spolu potkali?
Párkrát jsme si psali, ale bohužel nikdy jsme spolu nemluvili. Když byl tenkrát v Hradci Králové, tak jsem ještě ani pomalu neuměl francouzsky. On ho překládal předtím Julek Neumann a když už na tom nebyl zdravotně dobře, tak mě Dan Přibyl, také dramaturg, který prošel Klicperovým divadlem, oslovil, když byl na Kladně, jestli bych pro něj nepřeložil právě hru Otec. A od té doby jsem se vlastně stal takovým dvorním Zellerovským překladatelem. Překládám prakticky vše, co má nové.

Teď je tedy na světe česká premiéra hry Bílý jelen. Ale ona se v originále jmenuje jinak, je to tak?
V originále se to jmenuje Des trains a travers la plaine, což znamená vlaky přes pláň. To by jistě nikomu nic neřeklo, protože jde o odkaz na slavnou píseň z devadesátých let od Alaina Bashunga, známého rockera. Je to odkaz pro francouzské diváky. V angličtině se hra jmenovala The Forest, my u nás máme ovšem Les spojený s Ostrovským, tak jsme hledali název a já jsem navrhl Bílého jelena, což je výrazný motiv ve hře. Navrhli jsme to Florianu Zellerovi a jemu se to naštěstí líbilo. Takže se hra v češtině může takto jmenovat.

Čtěte také

Návštěva hradeckého Klicperova divadla. Je to jako v rodině, vztahy jsou pro chod divadla zásadní

Jak jste se dostal k divadlu a k překladům her? Slyšel jsem něco o dědečkovi nebo pradědečkovi?
Je to tak. Pradědeček založil v roce 1926 loutkové divadlo ve Smiřicích, které dodnes funguje. Pradědečka Petra jsem nezažil, umřel několik let předtím, než jsem se narodil. Ale můj děda Jiří mě tam odmala tahal, časem i do zákulisí. Tak se stalo, že se věnuji divadlu. Děda je dodnes v tom divadle činný, ale pracuje také jako korektor v místních novinách. Tedy jak jazyk, tak i divadlo mám od dědy.

A hrál jste někdy sám divadlo?
Hrál jsem na hradeckém dramaťáku v Jesličkách Honzy Dvořáka, tedy pár rolí za sebou mám. Ale nikdy mě to úplně na jeviště netáhlo. Myslím si, že moje místo je jinde.

Překládáte z francouzštiny a z angličtiny. Má překládání divadelních her něco specifického, než třeba překlad prózy?
U toho divadelního překladu je zvlášť důležité myslet na to, že člověk překládá konkrétní situaci. Ani ne jednotlivé slovíčko či větu, byť samozřejmě věty zachováváte, ale musíte neustále myslet na nějaký situační kontext. Jestli to dává smysl, jestli by postava třeba zrovna takto mluvila, a tak dál. A kromě toho je ještě potřeba, aby byly texty takzvaně mluvné. Aby se hercům, v uvozovkách řečeno, dobře říkaly. Nebo pokud by se jim říkaly špatně, tak aby to byl záměr.

Čtěte také

Vztahy jsou pro chod divadla zásadní. Tvrdí ředitelka hradeckého Klicperova divadla Eva Mikulková

Kolik her už jste přeložil pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové?
Teď je to tedy Bílý jelen. Předtím jsme už spolupracovali na hře Vincenc od Torbena Bettse, což byla docela dlouho uváděná komedie pro čtyři herce, Jiřího Zapletala, Honzu Vápeníka, Kamilu Sedlárovou a Natálku Řehořovou, která tady tenkrát byla v angažmá. Moc rád na to vzpomínám, také práce s režisérem Petrem Štindlem byla výborná.

A můžeme říct, o čem Bílý jelen je?
Přemýšlím, jak moc to říct a neříct. Asi se dá ve stručnosti říct, že je to hra o výčitkách svědomí, o lásce a o tom, jak člověk může kvůli nějakému chvilkovému poblouznění ohrozit svůj vlastní život. Řeknu jen tolik, že hlavní hrdina je dobře situovaný pařížský lékař s krásnou bohatou ženou, který se dozví, že přítel jeho dcery jí byl nevěrný. A on to začne řešit. Ale nakonec se ukáže, že to možná není jediná nevěra, o kterou tady kráčí.

Překladatel, teatrolog a dramaturg Michal Zahálka byl naším dnešním hostem. Děkuji za rozhovor.