Dramaturg Radomír Šofr: S Českým rozhlasem jsem se dostal k zajímavějším věcem než v televizi

Radomír Šofr se narodil v Novém Jičíně. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Spolupracoval s většinou českých televizních stanic, působil například jako šéfredaktor Vlastní tvorby na Primě, kde vedl publicistiku, dokument, zábavnou i hranou tvorbu. Pracoval nejenom s televizemi, ale i s Českým rozhlasem. Je autorem několika původních televizních formátů.

Potkali jsme se na půdě Českého rozhlasu. Cítíte se tu jako doma?

Musím říct, že se tu cítím jako doma, protože já jsem rozhlasu věnoval deset let svého života, kdy jsem vlastně vytvářel videotvorbu Českého rozhlasu, což je takový paradox. Takže já jsem byl kameramanem Českého rozhlasu, střihačem Českého rozhlasu. Vlastně jsem publikoval videa na webové stránky Českého rozhlasu.

Štáb Odhalení při natáčení|foto:Zuzana Šmejkalová

Co na tom nahlédnutí pod pokličku rozhlasové tvorby pro vás bylo tím nejlákavějším?

Já jsem měl štěstí, že nás jako videotým vždycky zvali na nejzajímavější akce, protože video se v té době, kdy jsem v tom rozhlase pracoval, nepořizovalo z běžných pořadů, ale zvali nás, když byla nějaká velká akce, velký koncert. Třeba asi 40 koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Rudolfínu jsem absolvoval. Když třeba vyhořela na Pustevnách Jurkovičova chata, tak jsme dělali velký 11hodinový benefiční koncert v Rožnově pod Radhoštěm. Dělali jsme předvolební besedy, takže jsem se dostal k závěrečnému prezidentskému duelu tehdy mezi panem Schwarzenbergem a panem Zemanem. S kamerou Českého rozhlasu jsem se dostal možná blíže k zajímavým věcem než s kamerou České televize.

Jak moc důležité je spolehnout se při pořadu, jako je Rande s Fyzikou, na další členy týmu?

Velmi. Já jsem si vytknul, že celý ten projekt Rande s Fyzikou od té televize k té knize musí být fyzikálně naprosto správný a exaktní. To znamená, že za vším, co tam kdy zaznělo, se musí postavit i fyzikální veřejnost a říct: „Ono to tak skutečně je.“ Našel jsem dva velmi zapálené pedagogy, jeden se později stál i proděkanem, konkrétně Martin Vlach, oni to se mnou tvořili. To byly dlouhé hodiny po kavárnách.

Mě moc bavilo listovat vaší televizní tvorbou a zvlášť u Úsměvů jsem se často usmívala. Vyloudí ve vás znělka Úsměvů pořád úsměv na tváři?

Vyloudí a hlavně vyloudí krásnou vzpomínku na spolupráci s Jaromírem Hanzlíkem. Kdysi hvězda první velikosti, dnes člověk, který už v médiích tolik nevystupuje. Úsměvy byl projekt, na který jsme se nějak sešli a který byl šťastný a oba nás velmi bavil.

Pravda je, že já jsem přišel později k tomu projektu, takže já jsem nestál u jeho zrodu, ale dostal jsem se tam v nějaké fázi, kdy bylo potřeba obměnit scénáristický tým, tehdy mě někdo doporučil. My jsme se s Jaromírem neznali, ale měl jsem to štěstí, že se mně podařilo napsat texty tak, jak to Jaromírovi šlo dobře do úst. Mezi námi časem vzniklo poměrně velké pouto právě tady tím, že Jaromír je totiž obrovský puntičkář a pedant, on potřebuje mít napsaný scénář opravdu přesně.

Jak složité je tvůrce vyslyšet, zároveň za ním stát a být mu oponentem?

To je velmi složité, protože teď jste vystihla náplň práce dramaturga. Dramaturgie to je vlastně těžká disciplína, protože dramaturg musí potlačit své ego. Dramaturg je někdo, kdo musí hrát na toho tvůrce, kdo je mu podporou.

Opravdu dobrých dramaturgů je velmi málo. Je to disciplína, která se studuje.

Každý tvůrce je do svého díla zamilovaný, má pocit, že všechno vymyslel úplně ideálně, a dramaturg je ten, kdo mu musí strašně diplomaticky vysvětlit, že třeba některá věc tam nefunguje, že se to musí třeba udělat nějak jinak. A nesmí použít to slovo musí, protože jakmile tvůrci řeknete, že se něco musí, tak to už je první karambol. Je to disciplína, která se studuje. Dobrých dramaturgů je velmi málo.

Poslední otázku klade umělá inteligence. Kdybyste měl možnost natočit dokumentární pořad o něčem, co nikdy nebylo zachyceno, přitom by to ovlivnilo naši společnost, co by to bylo a proč?

Asi bych se vrátil k nějakému vědeckému tématu. Kdybych mohl dostat všechno dohromady do jednoho cyklu - historii, kterou mám velmi rád, udržitelnost a ekologii, které se poslední dobou hodně věnuji i v České televizi, tu fyziku. Kdybych všechna tato témata, možná trošku s vesmírem a s počasím, dostal do jednoho příběhu, který by fungoval a nebylo by to jako dort kočičky a pejska, tak to by bylo asi to životní dílo, které bych chtěl.

Jaké bylo natáčení goril nížinných? Proč podle něj lidé sledovali Odhalení? Proč pro něj bylo lákavé téma fyziky a jak vznikal pořad Rande s Fyzikou? Jak lze v televizi ukázat stav bez tíže? Jak pracuje Jaromír Hanzlík? Poslechněte si záznam pořadu.