Do 14 let jsem s tátou bojovala. Teď jsem vděčná, že mě k houslím přivedl, směje se Alena Hübnerová

Tak co z toho všeho jste nejvíc?
Určitě tomu hraní na housle věnuji nejvíce času, ale postupně se poměr těch ostatních činností, řekla bych, vyvažuje.

Už jako malá holčička jste chtěla být houslistka?
Můj otec byl houslista. Ne profesionální houslista, ale profesionální houslař. Housle měl spíše pro radost a hrál v country kapele. A já, když mi bylo asi 5 let, slyšela jsem, jak hraje Oranžový expres, kde se opravdu rychle šmrdlá na housle, byla jsem tak unešená, že jsem chtěla na housličky hrát také.

Nemám vyhraněný hudební styl, baví mě klasika, country, bluegrass, mám ráda i punk. S kvartetem máme představení Housle napříč žánry.
Alena Hübnerová, houslistka, fotografka, cestovatelka a pedagožka

Takže vás přihlásili do základní umělecké školy?
Nejdříve mě tatínek učil sám. A když jsem zjistila, že Oranžový expres nezahraji okamžitě, tak jsem začala být trochu demotivovaná a přiznám se, že asi tak do mých 14 let jsme s tatínkem bojovali. Já už hrát nechtěla a on stále říkal, to zvládneš, pořád se mě snažil posouvat dál a já jsem z toho byla první roky velice nešťastná, byly to souboje. Ale pak se to zlomilo a začala jsem hrát i s profesionálními orchestry, už v 15 letech jsem jezdila do zahraničí a tam mě to začalo bavit. Hraji dodnes a jsem tatínkovi velice vděčná, že mě k tomu vedl.

Vy jste pak studovala housle na konzervatoři?
Studovala jsem na konzervatoři v Kroměříži 6 let. A když jsem tam končila, tak jsem udělala konkurz do Filharmonie Hradec Králové a už 10 let tady žiji. Ale pocházím z Liberce.

Čtěte také

Hradec je už můj druhý domov, směje se japonská violistka hradecké filharmonie Eriko Špinglová-Araki

Jaké bylo dětství v Liberci pod Ještědem?
Co mi tady v Hradci chybí, to jsou okolní hory. Protože v Liberci jsme na Jizerské hory koukali přímo z okna. Do Českého ráje to byl kousek, do Lužických hor, do Krkonoš. Já jsem dětství hodně trávila v přírodě a Jizerské hory stále patří k mým nejoblíbenějším místům. Na běžkách jezdím odmala, ale na sjezdovkách jsem se učila až teď před Vánoci a moc mi to nešlo.

Baví vás také fotografování. Díval jsem se na vaše fotografie a jsou nádherné. To vás také trošku živí, kromě houslí?
Ano, ale je to spíše pořád pro radost. Nejvíc mě baví krajina, cestovatelská fotografie nebo příroda. A co mě trošku přiživuje, to jsou fotografie lidí, svateb a produktů. Hrála jsem na více než 200 svatbách, měla jsem akce, kde měli zájem o obě tyto moje služby, tedy hraní na housle i fotografování.

Vaše smyčcové kvarteto jste založila kdy?
Příští rok budeme mít výročí 10 let.

Jako profesionální muzikantka jste už také 10 let členkou hradecké filharmonie.
Ano, tam hraji druhé housle. První housle hraji právě v Královéhradeckém kvartetu.

Čtěte také

Hraje celá rodina. U Strejců a Houdků prostě máme hudební geny, směje se muzikantka Lucie Houdková

Smyčcové kvarteto, to je vaše srdeční láska, srdeční záležitost.
Je to kvarteto, které jsem založila, abych se mohla seberealizovat nejen po houslové stránce, abych si mohla vybírat skladby a repertoár. Abych měla větší svobodu a mohla pořádat akce, které mi třeba i tady v Hradci Králové trochu chybí.

Jakou muziku máte ráda?
Já v podstatě nemám vyhraněný styl, baví mě klasika, baví mě country, bluegrass, mám ráda i punk. Do kvarteta si zveme i hosty, takže celkově v kvartetu nejsme jen čtyři, už je to celá komunita hráčů. Střídáme se, protože někdy je těch projektů opravdu hodně, všichni máme ještě stálé zaměstnání, takže abychom to časově zvládali, různě se střídáme. A žánrově je naše muzika hodně pestrá. Máme třeba představení s názvem Housle napříč žánry, kde spolupracujeme s Tanečním divadlem Honzy Pokusila. Je tam představen vývoj hudby od pravěku až po současnost, hlavní roli hrají housle a tanečníci vše dokreslují pohybem. Myslím si, že to je zajímavé, naučné a zábavné.

Kdo si vás může objednat, abyste mu zahrála?
Nejčastěji jsou to snoubenci, ale také školy, a kdokoliv, kdo chce živou hudbou zpestřit svoji akci.

Čtěte také

Rod Pilařů: Housle jsou jako lidé, nevlezete do nich. Odhadnete charakter, ale můžete se taky splést

Vy milujete také cestování. Navštívila jste dokonce i Jordánsko. Máte ráda tyto dálky?
Jako malá jsem cestovala spíše po kraji, Jizerské hory, Český ráj, Krkonoše, Lužické hory, to mám opravdu prochozené křížem krážem. Už na ZUŠce jsme jezdili s orchestrem hrát do zahraničí, ale vždy jsme někam přijeli, zahráli, něco málo viděli a zase jeli zpátky. Skutečnou dovolenou jsem opravdu zažila až někdy v 27 letech. Že jsem někam odjela bez houslí, abych si to tam v klidu prošla. Od té doby to chci dělat častěji a častěji a pak v roce 2020 jsem si dala předsevzetí, že budu opravdu v každé volné chvíli cestovat a poznávat svět. Ale přišla pandemie, která mi do toho trošku hodila vidle. Ale i tak jsem hodně zvýšila počet svých cest.

Může si vůbec profesionální muzikant a houslista dovolit třeba tři týdny necvičit?
Myslela jsem si, že nemůže, ale pak jsem zjistila, že může. A dokonce, vždy první den, co přijedu z cest třeba po dvou týdnech, tak mám pocit, že se mi hraje lépe než kdykoliv jindy. Druhý den to pak začne kolísat a cítím, že ty dva týdny tomu chybí, ale velice rychle se to zase vrátí zpátky. Takže když někam letím letadlem, housle si neberu. Většinou často musím i volit, jestli si vezmu foťák nebo dron, protože fotím i dronem. Housle beru na výlet pouze pokud jedeme autem.

Naším hostem byla houslistka Alena Hübnerová z Hradce Králové. Jsem moc rád, že jsem vás poznal. Na shledanou.