Dina Štěrbová: Hory mě naučily jít si za svým se vší skromností

Dina Štěrbová se narodila v Bratislavě jako Margita Schochmannová. Matematiku vyučovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Její manžel Otakar Štěrba byl významný zoolog, hydrolog, ekolog a emeritní profesor. Společně spolu uskutečnili celou řadu horolezeckých a vodáckých výprav. Pomalu 20 let spolupracuje na humanitárním projektu Czech Hospital v pakistánském Karakoramu, za což získala Zlatý záchranářský kříž a od pakistánského prezidenta hvězdu za službu.

Čím je pro vás matematika kouzelná?

Tou elegancí, takovým tím zobecňujícím pohledem, který jde pod povrch věcí. Je to disciplína, která se rozvíjela spolu s rozvojem lidského myšlení, spolu s řečí. A taky obdivuju spojení matematiky s fyzikou, protože to je taková romance, to někdo řekl, že se vzájemně proplétají. Ono to už začalo v tom starověku, ale velmi konkrétně u Newtona, který formuloval svoje pohybové zákony, a matematici tomu dali řád, podepřeli to. A to se opakuje s dalším rozvojem fyziky.

Dino, často dostáváte asi otázku, čím jsou pro vás hory, co ve vás zanechaly, proč jsou pro vás důležité. Já se chci zeptat, čemu vás hory za váš život naučily?

Naučily mě jít si za svým se vší skromností a s tím vědomím, že to nemusí vyjít. To je důležité, aby si člověk nemyslel, že musí být vždycky mistr světa.

Dina Štěrbová na hoře Cho-Oyu ve výšce 6000 m n. m.|foto:Dina Štěrbová

Kdybyste měla vybrat ze svého života jeden okamžik, který byste chtěla prožít ještě jednou, protože byl pro vás osobně výjimečný. Co by to bylo?

No, tak velká věc je narození dítěte. To bych dala na první místo. A pak pro mě, možná je to banální, ale že jsem opravdu vystoupala na Čo Oju, což strašně dlouho trvalo, takže to bylo strašné překvapení pro mě, že se mi to nakonec povedlo. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Dnešní optikou je to směšný.

Přede mnou leží na stole vaše poslední kniha, která se jmenuje Touhy a úděl. Kdybychom si za každým tím slovem měli představit nějakou konkrétní věc nebo další slovo, které bude navazovat, tak když se řekne touhy...

Touhy, to je podstata horolezectví. Úděl, to jsou ty důsledky. Člověk musí mít štěstí, protože je to opravdu nebezpečný sport. Nikdy člověk nemůže říct, že se z nich vrátí, s tím by tam měl každý odejít. To platí dnes, platilo to vždy, takže takhle to souvisí.

Nikdy člověk nemůže říct, že se z hor vrátí. S tím by tam měl každý odejít.

U rozhovoru je s námi také režisérka Hana Pinkavová. Když jste točila o Dině film, jak jste volila cestu k člověku, jako je Dina? Jak se to musí všechno prokličkovat?

Já se s Dinou znám už od roku 1995, kdy jsem dělala pro ostravskou televizi cyklus Dobré zprávy, tam jsme se setkaly poprvé. Mě uhranula svojí tvrdošíjností, posedlostí, neústupností a schopností nikdy se nevzdávat. Tam to jako začalo, ale potom jsem dělala jiné věci, ale když jsem viděla, jaká je situace ve světě. Občas jsme si zavolaly, takže jsem věděla, že dělá humanitární práci. To mě chňaplo.

Byl velký problém Dinu přesvědčit, ona pořád nechtěla. Říkala, že nemá žádné záběry z toho, že dnešní doba je úplně jiná. Já jsem jí říkala, že ten příběh je úžasný, že dokázala překonávat se stejnou vervou a neústupností i ty problémy v té humanitární práci a pomoci. Jsem moc ráda, že ten dokument mohl vzniknout.

Kdybyste mohla zopakovat jeden ze svých výstupů na kteroukoliv osmitisícovku? Co byste si dala ještě jednou?

Tak chtěla bych nějakou jinou. K2 by se mi líbila.

Proč je podle ní v matematice málo žen? Jak vypadaly expedice v době, kdy věnovala horám nejvíc času? Jaký je její pohled na ženské lezení? Jaká byla spolupráce mezi Dinou Štěrbovou a režisérkou Hanou Pinkavovou na dokumentu Za oponou velehor?