Dagmar Ruščáková: ZOO

Když nějaká událost přitáhne okamžitou pozornost veřejnosti k zoologickým zahradám, tak jejich odpůrci mluví o týrání zvířat, zastánci o životně důležitém zachování kriticky ohrožených druhů. Když někdo chce zoo hodně urazit, mluví o prachsprosté show jdoucí na vrub chovaných zvířat. Co si z toho vybrat?
Střízlivě vzato: pokud se nějaký zvířecí druh v zajetí rozmnožuje, zle mu není. Na druhou stranu, ani ten zachráněný genofond není všemocné zaklínadlo. Zvířata v zoo jako jejich divocí příbuzní jen vypadají, duševně jsou někde jinde. Návrat do přírody vyžaduje bezpečné oblasti s původními přírodními podmínkami, což jde jen málokdy – ostatně, proč by jinak byly tyto druhy kriticky ohrožené?
Zbývá nám tedy ta podívaná pro lidi. A tady se ptám: Co je na tom špatného, pokud je maximální snaha o welfare chovaných zvířat? Jak jinak se děti i dospělí mohou skutečně seznámit aspoň se zábleskem takřka nekonečné rozmanitosti přírody? Vedle poučení přináší návštěva zoo i emoce – zájem až nadšení, údiv, radost, někdy i něhu a soucit.
Dnešní zoo jsou pod možná neodborným, ale zato bedlivým dohledem veřejnosti. Lidem na zvířatech záleží a snáze si tak uvědomí potřebu chránit je v jejich původním prostředí. Učí se poznávat a v lepším případě i respektovat rozmanitý vzhled a potřeby tvorů, které s námi sdílejí planetu.
A kdo ví, třeba takové poznání a respekt vztáhnou i na odlišný vzhled, zvyky a potřeby jiných lidí. Tak mě napadá – nemáme těch zoo nakonec málo?