Dagmar Ruščáková: Zdali chcípne chcíp?

Jakmile někdo onemocněl s předem definovanými příznaky, dostal prakticky zákaz vycházení. Tedy ne, že by člověk s tak vysokými horečkami, jakými se ona chřipka chlubila, měl chuť kamkoliv chodit, ale většina firem nejen zakázala nemocným pracovníkům přijít do práce, ale museli být tři dny doma i v případě, že onemocněl někdo z rodiny.
K lékaři směli přijít jen lidé z rizikových skupin, ostatní měli jen zavolat na dané číslo, identifikovat se, nahlásit potíže a poté obdrželi kód, na jehož základě jim někdo jiný v lékárně vyzdvihnul léky. Pravidla byla prostě nastavena tak, aby se minimalizovalo šíření nemoci již nakaženými lidmi.
Všude visely letáky s radami, jak v případě onemocnění postupovat, a na každých veřejných záchodcích byly cedule názorně vysvětlující, jak si správně mýt ruce, což je jeden ze způsobů ochrany před nákazou, o jakém se u nás málo mluví.
Nejdřív mi to připadalo přehnané, ale brzy jsem pochopila, že je to efektivní. Londýn je přelidněné velkoměsto a člověk si snadno představí, s jak vražednou účinností dokázali nemocní lidé nákazu šířit. Přestože tady u nás byla tehdy prasečí chřipka prohlášena za výmysl farmaceutické lobby, tam na ni opravdu umírali lidé.
Když jsem tento systém ochrany společnosti před chřipkou vysvětlovala našincům, dostala jsem prakticky vždy stejnou otázku: „A jak si ti zaměstnavatelé nebo zdravotní pojišťovny zajistili, aby lidé nepodváděli?" Důvěřovali? Byli pragmatičtí? Nevím. Ale pochopila jsem jedno - u nás by to asi nefungovalo. Není to ale škoda?