Dagmar Ruščáková: Vánoce v nás
Představte si rodinu o Vánocích. Už je po večeři, na stole se blyští skleničky, voní načančané cukroví. Světýlka na stromečku svítí, děti toužebně poskakují a nemohou se dočkat dárků. Dospělí se usmívají… už to bude! Celou scénu podbarvuje zvuk koled.
Dokonalý Štědrý večer… až na to, že do 24. prosince pořád ještě několik dní zbývá. Nebo už dávno byl.
Čtěte také
Je to tak. Každoročně je tu spousta rodin, které se prostě na Štědrý večer nemohou sejít. Obvykle za to může práce dospělých v nepřetržitých provozech, ale důvodů může být víc. Pokud se do této situace dostanete, brzy pochopíte, že podstatou Vánoc rozhodně není to „správné" datum. Svým způsobem to nejsou ani ty dárky, natož povinné menu.
Letos bude takových nouzových situací ještě mnohem víc než obvykle. Opatření proti koronaviru komplikují cestování, občas ho úplně znemožní. Rodiny se nesejdou, návštěvy v domovech sociální péče se podaří jen s negativním testem a za kontrolovaných podmínek. Přibude tak mnoho lidí, kteří budou na Vánoce sami, protože tyto situace posunutí termínu nevyřeší. Ach ano, technologie pomohou - díky za ně! Ale ne se vším.
Asi to nejpodstatnější je nepodlehnout sebelítosti a neškarohledět. A víte co? Pokud už nemůžete oslavit Vánoce tradičně, zkuste nové cesty! Konec konců, tradiční by u nás měly být bílé, zasněžené Vánoce… a kolik jich takových mimo hory bylo za posledních, řekněme, padesát let?
Čtěte také
Řekla bych, že hlavní myšlenka jak Vánoc, tak slunovratu je společná radost - z narození božího dítěte a konce nejtemnější části roku. A pak naděje, kterou to symbolizuje.
Potřebujete akorát sílu, abyste se dočkali lepších a řekněme… normálnějších časů. Jestli tu sílu načerpáte ze starých filmů v televizi, oblíbené knížky, dlouhé voňavé koupele, projížďkou na kole nebo hamburgerem a kolou místo slavnostní večeře, je jen na vás.
Tradice jsou fajn, ale jsou vlastně jen doporučení, nejsou povinné. Pokud to vezmete jako experiment, můžete se nakonec dobře bavit.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Navždy spolu
Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a přišla chvíle, kdy se on otočil a řekl: „Růžičko moje…“ To není citát z červené knihovny. Tak sedával můj děda s babičkou!
-
Dagmar Ruščáková: Umění darovat
Koukám se hezky na ozdobený plátěný sáček, ve kterém mi předala vánoční dárek moje kamarádka Dana. Vím, že ho malovala už v červenci při svém pobytu v Kyrgystánu.
-
Dagmar Ruščáková: Rodinné zrcadlení
Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
