Dagmar Ruščáková: V náručí

11. srpen 2013

Nedělní káva

Miminko na mě kouká hlubokýma modrýma očima a já přemýšlím nad tím, co vlastně vidí. Novorozeňátko je na světě pouhé tři týdny - jak si vlastně vykládá to, co vnímá, když nemá skoro žádné zkušenosti se světem? Určitě ale cítí teplo, měkkost a bezpečí mé náruče. Najednou se malý zavrtí, drobný obličejík zrudne, pěstičky se zatnou a já cítím, jak se celý napíná. Jakým hrozným nepřítelem může být vlastní zažívání, když jednomu ještě není ani měsíc!

Pokládám malého křiklouna na přebalovací pult, abych pokračovala v oné zdánlivě nekonečné bitvě za jeho klid a pohodlí. Navzdory tomu, že posledním miminkem, o které jsem se starala, byl před mnoha lety můj mladší syn, všechno je najednou zpátky. Obratnost rukou i automatický sled myšlenek, kterému jsem kdysi jako čerstvá matka poněkud ironicky říkala předletová příprava. Má totiž jediný cíl - zjistit, proč to dítě brečí zrovna teď.
Je hladové? Potřebuje přebalit? Bolí ho bříško? Je už moc dlouho v jedné poloze a potřebuje překulit? Je mu zima nebo teplo? Nudí se? Nebo se jen potřebuje ujistit, že není samo? Sleduju spokojeně kopající nožky rozbaleného miminka a znovu mě udivuje, jak dokonale umí takový človíček cvičit se svým okolím. Ovšem hned si střízlivě odpovím - bodejť by ne, vždyť je to podmínka jeho přežití. Tam, kde to nefunguje, novorozeňata... no, neprospívají.
Za chvíli už mimi zase spokojeně leží v mém náručí a já se tiše dmu pýchou - jeho maminka mi totiž složila nádhernou poklonu, když se mě zeptala: „Jak to děláš, že u tebe skoro nikdy nebrečí?“ Popravdě, nevím. Opravdu hodně dělá zkušenost, pomáhá praktický a nesentimentální přístup. Nicméně, podle mého tichého přesvědčení, ten malý musí cítit, stejně jako kdysi moji synové, lásku, kterou se nesnažím skrývat - vždyť je to můj první vnuk!

autor: Dagmar Ruščáková