Dagmar Ruščáková: Sprcha

Možná to bylo kdysi na jízdárně, když skončily práce na senech nebo na sběru a úklidu slámy, člověk se sotva vlekl únavou a pak přišla ta chvíle dokonalého klidu a harmonie, kdy vlezl pod sprchu a věděl, že minimálně ten den užho žádná další práce nečeká. Nevím, jak to mají lidé, kteří těžce fyzicky pracují každý den, ale já už kdysi pochopila, že takový pocit si musím pracně zasloužit.
Ona je v tomto případě oživující nejen ta voda, ale právě i ta předchozí námaha. Zná to vlastně každý - když je duše v úzkých, když nás svírá stres, smutek, nejistota či strach, je nejlepší to vypotit. Doslova. Někdo vezme kolo, jiný běhá, další štípe a rovná dříví.
Některé ženy se dokáží ze stresu vyuklízet (což je mimochodem velmi užitečná protistresová terapie), přičemž bystrý přihlížející by si určitě všiml, že používají víc síly a švihu, než takové práce obvykle vyžadují. Rozumní přihlížející pak rychle pochopí, že není radno se k takto uklízející ženě příliš přibližovat, natož se ptát, proč to dělá.
Nu, a když se při vší té námaze vyplaví emoce i s adrenalinem, přichází úleva. V lepším případě skutečná, s klidem a unaveným úsměvem, v případě horších potíží se člověk aspoň uštve natolik, aby ostny vnějšího světa přinejmenším na chvíli otupil.
A pak přijde živá voda a voňavé mýdlo, přinášející vlastně jistou formu rozhřešení. Člověk pochopí, proč s očistou ducha bývala kdysi vyžadována očista těla. Jednoho napadá, jak je dobře, že dnes má koupelnu prakticky každý.