Dagmar Ruščáková: Reprezentace srdcem

Vyprávěl ho mému staršímu synovi jeden starý pán. Nor, který na pláži u fjordu zaslechl češtinu. Řekl mu, že u nich doma mají Čechy ve velké úctě, že dokonce i všechna jejich auta byly Škodovky, pokud je tedy dokázali sehnat. A proč?
Protože jeho strýček byl za druhé světové války partizán a bojoval proti Němcům. Později ho nacisti chytili a zavřeli do koncentračního tábora. Byl by tam zemřel, kdyby mu jiný vězeň nepomohl utéct, nepečoval o něj, nekrmil ho a neskrýval tak dlouho, dokud to bylo nutné. A ten druhý vězeň byl Čech.
Po válce oba přátele rozdělila železná opona. Nemohli se potkávat, ale pouto zůstalo. A rozrostlo se na celé jejich rodiny. Pro tu norskou se stalo „české" synonymem pro „dobré", prožívali se svými vzdálenými přáteli naděje i zklamání osmašedesátého roku, stejně jako svobodu devětaosmdesátého. Teprve potom se mohli všichni setkat a české Slavonice ožily melodickou norštinou.
Ten příběh se mi moc líbil. Člověk je rád hrdý na svoji zemi, rád slyší slova respektu a uznání, zvlášť když je to obecně dost vzácné zboží. Díky otevřeným hranicím je už zase ve světě spousta Čechů a Moravanů, kteří svým přístupem k životu a práci denně ukazují svému okolí, co jsme my a naše země zač. Musíme doufat, že náš obraz, který takto vzniká, bude ke koukání - aspoň většinou.