Dagmar Ruščáková: Otevřené dveře

Díváme se na ni se synem a moje nadšení se nějak neshodne s jeho kritickým pohledem. Proč? „Je to slušnej kus architektury,"souhlasí, „ale dnes už bych takovou školu nechtěl." To mě zaujalo, protože právě v takových budovách strávil větší část své školní docházky. Pokrčil rameny. „Teprve v Oslo jsem pochopil, jak může, a podle mě i má, škola fungovat. A tyhle velkolepé staré budovy se k tomu moc nehodí."
„A v čem je ten největší rozdíl?" zajímala jsem se. Mezinárodní škola v Oslo, kde strávil tři roky a také tam maturoval, učí děti od tří do devatenácti let a má odpovídající moderní budovu s potřebným zázemím. Bylo však vidět, že zrovna tohle Marek na mysli neměl.
„Asi nejdůležitější jsou ty otevřené dveře," uvažoval nahlas. „Učitelé nejsou schovaní v kabinetech za obrovskými neprostupnými dveřmi, kde prvňák sotva dosáhne na kliku. Jsou uprostřed dění, v kancelářích s napůl prosklenými stěnami a vždy otevřenými dveřmi.
Jsou dostupní, děti k nim kdykoliv mohou zaskočit, když něco potřebují. Takže také vědí skoro o všem, co se šustne. Nevím, jak bych to řekl, ale ti učitelé tam prostě jdou s dětmi a ne proti nim. A ten otevřený prostor tomu pomáhá."
Zadívala jsem se na onu velebnou budovu a uvědomila si existenci stovek dalších, také vyrostlých na začátku 20. století, pýchy mnoha našich měst a městeček. Vzpomněla jsem si i na ty zavřené dveře - ani za mých časů tomu nebylo jinak.
Naše školství potřebuje mnoho změn, a s tím i hodně peněz, které nemá. Napadlo mě, jak moc by učitelům v jejich práci s dětmi pomohla větší blízkost, oboustranná důvěra a zájem.
Hm. Kolik vlastně stojí otevřené dveře?