Dagmar Ruščáková: Opravdu veřejné

Ovšem když jsme byli v New Yorku, objevila jsem nový rozměr tohoto trápení. Tak předně na Manhattanu byla pítka s vodou mnohem častějším jevem, než veřejné záchodky, ač by jeden čekal, že tato zařízení by měla být aspoň přibližně kapacitně v rovnováze.
Potíž druhá v pořadí, nikoliv však významem, tkvěla v těch strašlivých škvírách. Kabinky jinak většinou čistých a přívětivých veřejných záchodků jsou zde totiž koncipovány s maximální úsporností a snahou co nejvíc usnadnit jejich údržbu. Oč výš nad podlahou stěny i dveře začínají, o to dřív končí. Kolikrát mě napadlo, že ženám s postavou světově uznávaných modelek musí nad horní hranou kabinky vykukovat čupřina.V horším případě mohou vykukovat samy.
To by zas tak strašně nevadilo, protože se tam obvykle sedí. Ovšem mezi dveřmi do kabinky a její stěnou se nacházejí mezery - v lepším případě centimetrové, v horším širší. Vzhledem k tomu, že ani v Americe ještě nepřišli na to, že dámy obvykle potřebují víc kabinek než pánové, bývá na těchto zařízeních fronta. A vzhledem k oněm mezerám kolem dveří kabinek mají čekající vždy jasno, která z nich je obsazená.
Z úkonu přirozeně intimního se tak stává v podstatě věc veřejná. Ovšem málokde uvidíte tolik nepřítomných pohledů upřených jiným směrem čidalších znaků decentního chování. Inu, každá dáma ve frontě ví, že za chvíli přijde řada i na ni.