Dagmar Ruščáková: O sopkách, suchu a našem doma

Jsme na Lanzarote, nejvýchodnějším z Kanárských ostrovů a já nestačím žasnout. Ani ne tak nad okolní krajinou, jako nad faktem, že tu v podstatě od nepaměti žili lidé.Přitom na ostrově není žádná sladká voda a prakticky tu neprší.
Sopky jsou charismatické kopce tvořící dramatické pozadí, ale rozhodně nevypadají mile, byť na žhavém dechu jedné z nich občas pečou pro turisty berany. Půl ostrova připomíná měsíční krajinu co do vzhledu i přívětivosti. Všude je sucho, sucho a sucho.
Neznám pořádně historii ostrova, takže je možné, že před sopečným peklem ze začátku 18. století mohlo být podnebí trochu jiné, zimní deště mohly být pravidelné. Dnes je to snazší, průmyslově odsolovaná voda hodně vyřešila, byť bez zásob z okolního světa by to tu nefungovalo.
Přesto tu jsou krásná městečka, hýčkaná zeleň a dokonce i to zemědělství – díky stovkám kilometrů zídek chránících černá sopečná polepřed věčným větrem dokáží rostliny přežít s ranní rosou. Vedle velbloudů pro turisty jsem viděla i stádečka ovcí a koz. A určitě tu jsou lidé, kteří to tu milují a jsou tu doma.
Vzpomněla jsem si na naše doma. Na úrodné nížiny, půvabné vrchoviny i majestátní hory. Na vodu a déšť, na hojnost a bezpečí, kterou nám naše země poskytuje. A na to, jak málokdy si to uvědomujeme. Nemusíme bojovat o holé přežití, takže nám zbývá čas na reptání, nespokojenost a blbou náladu.
Jaké štěstí, že zrovna tohle se dá změnit! Na Lanzarote nikdy nebudou mít sladkou vodu, zatímco my se můžeme naučit být vděční, dopřát si luxus spokojenosti a odvahy se do strastí všedních dní usmívat.
Přeju vám krásný sváteční den.