Dagmar Ruščáková: O poslušnosti

Přimět ji k nějakému výcviku je opravdu problém, a navíc vypadá, že zapomněla i to, co už uměla. Cvičíme-li na našich obvyklých cestách - na loukách či v lese, tváří se, že jde o brutální buzeraci ubohé pejsky. Jenže ona poslouchat musí! I vzala jsem ji na návštěvu na jedno pražské sídliště. A ejhle, najednou to šlo.
Sedni a čekej, než přijede výtah. Lehni a čekej, než sjedeme těch 11 pater. Sedni a čekej, než otevřu dveře. Venku se nesmí šlapat na malé pejsky, nesmí si všímat lidí, a musí si sednout si a čekat před přechodem ulice. V náročném prostředí města i pubertou cloumaná fenka najednou chápe, co je potřeba a opravdu se snaží. A já chválím.
Málokoho, kdo má moc napadne, že úspěch jeho velení do značné míry závisí na tom, jak ho jeho podřízení berou, a to ať jde o stát, armádu, ředitele ve firmě nebo učitele ve třídě. Platí tu totiž pár jednoduchých pravidel: moc musí být legitimní, měla by být aspoň většinou ve svých požadavcích předvídatelná a fér, a její představitelé by měli naslouchat svým podřízeným.
Pokud se moc na tyto atributy neohlíží, vyrostou jí postupně pod rukama problémy, které jí časem srazí vaz. Čím je moc bezohlednější, tím zoufalejší bývají ti, kdo jí podléhají. Někteří se vzdají, ale vždy se najdou ti, kdo se časem vzbouří. A pak už se nestačí sčítat škody. Naopak - pokud podřízení cítí vedle autority i zájem, spravedlnost a ochranu, tak požadavky moci akceptují a společný projekt, ať už je to cokoliv, prosperuje.
Tak mě napadá - pokud tato teorie funguje i u psů, proč mají někteří lidé takové potíže ji pochopit?