Dagmar Ruščáková: O bouřkách

Velkou část mého dětství jsme jako rodina strávili na chalupě v horách, ve starém osamělém krkonošském mlýně, který byl vše, jen ne bezpečným místem pro malé děti. Samozřejmě jsme to tam s bratrem milovali, nicméně naše výzkumné výpravy po domě i jeho divokém okolí vyžadovaly přece jen jisté soustředění na bezpečnost.
Naši rodiče nám nechávali spoustu svobody, což ale znamenalo, že na nejnebezpečnější věci jsme byli velmi důrazně upozorňováni - nejčastěji formou více či méně hororových příkladů. Tak například jsme nikdy nespadli do staré jámy po mlýnském kole.
Výmluvné líčení toho, jak se propadáme do neznámých hlubin pod domem, abychom se v tom lepším případě objevili utopení v náhonu, rozhodně zabraly. Zažili jsme spousty různých nehod, z nichž zdaleka ne všechny jsme nahlásili, ale nikdy jsme nespadli do mlejnice. Dokonce ani naše děti ne. No a bouřky byly další takový případ.
Taťkovo sugestivní líčení zuhelnatěných ženců, kteří si za bouřky hodili kosu přes rameno, stejně jako od blesku náhle vzplanuvších dřevěných chalup, ve mně zanechaly nezapomenutelný dojem. Nikdy jsem za bouřky neriskovala, dokonce si ani nehrála s elektřinou - díky tati:))
Ovšem teď se v noci za bouřky bojím. Pokud jsou všichni bezpečně doma, tak dokážu i předstírat, že spím, aniž bych měla hlavu pod peřinou. Ale musím na sobě zapracovat - přece si nezkazím štěně! Malá Ari se totiž bouřky, na rozdíl ode mě, zatím nebojí.