Dagmar Ruščáková: Nadúroda

Nemůžu si pomoct, ale tohle je podle mě rouhání! A je úplně jedno, že nejsem věřící křesťan. Jak si někdo může stěžovat, že vypěstoval víc potravin?
Zkusili jste si někdy představit, že vaše přežití skutečně závisí na tom, co si sami vypěstujete?
Já ano. A když koukám na svoje zahradnické pokusy, jakkoliv amatérské, tak jsem ze srdce vděčná, že ty potraviny pěstuje někdo jiný - někdo zkušenější, lépe zařízený a snad i s větším štěstím. Mám kliku, že žiju v naší bohaté spolešnosti a vždy si jídlo mohu koupit. Ovšem nazapomínám na to, že pro každého to neplatí.
Možná jsem staromódní, možná je to i tím, že mě maminka učila každý bochník chleba třikrát pokřižovat a poděkovat, že ho mám. I v našem nadbytku znám cenu jídla a dovedu si představit hlad. A že ho na světě není málo! A potom si přečtu v novinách, jak někdo kvílí nad nadúrodou!
"Nadúroda" napůl bezcenných letních hadříků nebo vyrobených aut je pro mě prostě jen ekonomický problém, špatné počty. Ztráta, kterou někdo musí nahradit, a s trochou štěstí to nebudu já. Stížností na dobrou a kvalitní úrodu, kvůli které klesnou výkupní ceny, prostě nedokážu vnímat stejně, ať je to jakkoliv podivínské.
Přijde mi to, jako bychom třeba lkali nad tím, že se rodí moc zdravých a nadaných dětí. Jako kdybychom si stěžovali, že se máme příliš dobře, že máme štěstí, které nepotřebujeme. Hm. Myslím, že jsme v tom našem koutě světa pořádně rozmazlení. A jestli si nedáme pozor, doplatíme na to.
A tak vám přeju, abyste vždy měli svůj chléb, a při pohledu na bohatá zlatavá pole jste mohli cítit jen radost a uspokojení.