Dagmar Ruščáková: Na molu

Kam se poděl úsměv a ženskost? Já vím, šatům se nesmí ubrat pozornosti... No, šatům. To je další moje potíž. Když ono to často jako šaty ani nevypadá! I tady se snažím mít pochopení. Stovky, tisíce let se krejčí snažili šít šaty, odpovídající nejen dobovému vkusu, ale také lichotící klasické ženské postavě. Je těžké vymyslet něco, co tu ještě nebylo!
Dívám se na podivné modely, často nepochopitelně hranaté, rozbíjející siluetu mnoha nezvyklými způsoby. Pokud už šaty respektují postavu, je to postava nezralého nohatého chlapce, takže efekt je zase takový... no spíš symbolický. Já vím, vývoj musí jít dál, a kam bychom přišli, kdyby se věci nedělaly nově a nezvykle? Hm. Jenže kdo a kdy bude tohle nosit? A kam?
Špičkové výrobky v nejrůznějších oborech vždy nějakým způsobem vybočují z průměru, těží z nejlepších materiálů, dokonalého zpracování a vytvářejí tak jedinečný dojem. Proč mi ale připadá, že zatímco třeba špičkové modely aut jsou dokonale použitelné, stejně jako excelentní kulinářské výrobky vždy příjemně osloví chuťové buňky, tyhle šaty jsou většinou určené jen pro ta přehlídková mola?
Přijde mi to jako hrozné plýtvání – invencí, prací i materiálem. Nebo možná jako jistá zpupnost návrhářů, kteří už dávno nemyslí na to, jak budou jejich výtvory ženám slušet, ale prezentují především své ego. Ano, možná tomu vůbec nerozumím. Jen mi řekněte, kolik mocných a bohatých žen tohoto světa, které si takové šaty mohou dovolit, měří metr osmdesát a váží přitom padesát kilo?