Dagmar Ruščáková: Na cestách

Ach ano, jak bych mohla. Seděli jsme v restauraci na Kolínské boudě, oblíbené zastávce při výpravě na Černou horu. Berrýška sice lanovku nemiluje, ale kvůli výletu je ochotná leccos překousnout. Po důkladném proběhání, zaparkovaná pod restauračním stolem, však chtěla něco zakousnout. V tomto případě část mého oběda.
Můj muž vrhl na nadstolové uši přísný pohled. Na žebrající psy není zvyklý, doma toto řemeslo nepěstujeme. Jenže, a tady měla Berry pravdu, jsme byli „na cestách“. Už dlouho u nás platí, že jsme-lise psy na výletě, dělíme se o veškeré jídlo, které máme to štěstí sníst.
Zvyk byl utužen za našeho pobytu v Norsku, kde jsme často jezdili na celodenní výlety do blízké divočiny a užívali si táboření. Dokonce i na dlouhé ranní vycházky v Nordmarce jsem si brávala termosku s čajem a obložené chleby, abychom si se psy dopřáli snídani na útesu nad jezerem. Ti si tento zvyk zakořenili snadno, rychle a hluboko.
Nenápadně jsem z polévky vylovila kousek kuřecího masa, přidala trochu chleba a nabídla to fence. Vlčí uši se ponořily i se zbytkem psice zpátky pod stůl, ale její pozornost neochabovala. Jak věděla, že mám objednané ještě lívanečky s borůvkami?
Vzpomněla jsem si na náš nedávný pobyt na stopařském soustředění v Německu. Byli jsme se psy ubytováni v bungalovech v tuto dobu skoro opuštěného kempu a já jsem prozíravě s sebou nevzala jen psí konzervy, ale i řízky, chleba a zeleninu pro sebe.
Přestože já jsem jim z jejich konzerv neujídala, a o svoje jídlo se s nimi dělila, propadli před odjezdem záchvatu banditismu a vloupali se mi do zásob. Ovšem zásadu dělení respektovali - sice sežrali řízek s chlebem, ale okurku a jablko mi nechali.