Dagmar Ruščáková: Hořká komedie

Dobrá komedie není trapná a zároveň není ani fraškou, byť se tam mohou dít bláznivé věci. Fraška je spíš sled gagů, kde rychlost v jaké se střídají překvapivé zvraty, bere dech a s trochou štěstí vyvolává ismích. Nic z toho nečekejte v typické české hořké komedii.
Opravdu nevím, kde vzal takový název. Děj obvykle spíš odpovídá dramatu, při kterém nás režisér nechá občas sei zasmát, byť ten smích nebývá vždy veselý. Proč? Protože v hořkosti veselí nenajdete. Hořkost je emoce člověka poraženého, pasivního, který musí žít v něčem, s čím nesouhlasí, ale s čím v zásadě nemůže pohnout. Jediný humor, který se dá spojit s hořkostí, je ten černý.
Proto tento žánr nemám ráda, byť se do něj řadí i velmi kvalitní filmy. Nerada se smiřuju s bezmocí a pasivitou. I hněv je lepší, než hořkost, protože hořkost je emoce poražených. A právě proto mě znepokojuje, že hořkou komedii čím dál víc připomíná dění na naší vrcholné politické scéně.
Nemám žádnou radu, jak změnit naši politiku. Asi se nejdřív budeme muset změnit my! Potřebujeme opustit útulek cynismu, který je zkratkou k hořkosti, a zkusit žít a pracovat s nějakou vírou, že věci mají smysl, a že stojí za to se o ně brát.
Možná si kolikrát budeme připadat jako ti osudem pronásledovaní hrdinové z různých komedií, ale když zaměníme pasivní trpkost za aktivní snahu se z toho svrabu vymotat, tak se nakonec můžeme smát i my. A to za to stojí, ne?