Dagmar Ruščáková: Koncert pro bouřku a orchestr

14. červenec 2012

Nedělní káva

"Jsi si jistá, že to ta střecha vydrží?“ ptám se s jistou pochybností své kamarádky. Zkušeným zrakem obhlédne kovovou konstrukci krytou plachtou, chránící nádvoří litomyšlského zámku před větrem a přívaly deště, které přinesla odpolední bouřka. „Ale jo, myslím, že to půjde. Když to vítr ve středu serval, byl mnohem horší, než teď...“ Rozhodnu se jí věřit a oddávám se těšení.

Mám na co. Závěrečný koncert Smetanovy Litomyšle je cele v režii Českého rozhlasu. „Největší symfonické maličkosti“, jak se koncert jmenuje, znamenají příležitost se vytáhnout. Symfonický orchestr ČRo předvede své kvality v 15 skladbách, vyžadujících mistrovské provedení a celou škálu silných emocí, přenášených pod taktovkou dirigenta na nadšené posluchače.
Jako závěrečná skladba je naplánována Slavnostní předehra 1812 Petra Iljiče Čajkovského, kde už tak početný orchestr posílili ještě členové Ústřední hudby Armády ČR, ozbrojení dechovými nástroji a oblečení v parádních uniformách. K otevřeným dveřím na další nádvoří nastoupila k pultíku i pomocnice dirigenta s červeným praporkem. Jak poznamenal sám Čajkovskij v dopise své mecenášce, takhle skladba je opravdu velký rámus – vedle spousty hudebníků totiž vyžaduje i synchronizovanou dělostřelbu.
Ale nebyla to jen dělostřelba. První týden v červenci byl ve znamení silných bouřek a jedna z nich, zřejmě hudbymilovná, se usadila přesně po dobu koncertu snad přímo nad litomyšlský zámek, takže všechny předvedené skladby byly podbarveny hučením lijáku a bublajícím hromováním.
Vrchol přišel ve chvíli, kdy moderátorka oznamovala právě onu Čajkovského předehru. Bouřka se ohlušujícím hromobitím také přihlásila a lidé se začali smát. A já ve své fantazii, už tak podpořené úžasnou hudbou, viděla, jak Libor Pešek, dirigent, vzhlédne, velitelsky pokyne taktovkou a vydá bouřce pokyny: „Tak dobrá, na čtyři a maestoso...“

autor: Dagmar Ruščáková