Dagmar Ruščáková: Denní svícení

„Eh, on totiž svítil, aspoň si to myslel," vysvětluje mi syn. Na můj nechápavý pohled odpověděl stručně: denní svícení. Aha. Denním svícením v podobě řádky jasných ledkových světýlek podmalovávajících přední reflektory proslulo před časem Audi. Brzy se to stalo hitem a na silnicích začala jezdit auta s více či méně zdařilými napodobeninami.
Potíž je v tom, že co na Audi nepřehlédnete, se v mnoha případech proměnilo v ušmudlanou řádku nevýrazných bludiček, často se skrývajících kdesi ve spodní části nárazníků starších modelů aut nejrůznějších značek. Vzadu samozřejmě nesvítí nic. Výsledkem jsou šťastní řidiči, kteří ošulili zákon o povinném svícení a neviditelná auta v kolonách svítících vozidel.
Co se ještě snese za jasných dní, je kritické za deště, mlhy nebo sněžení. Drahá auta mají zabudovaná čidla, která při slabším světle automaticky zapnou normální osvětlení. V ostatních vozidlech by to měl udělat soudný řidič. Potíž je v tom, že soudnost je občas vzácné zboží.
Nadšení pro amatérské denní svícení mi přijde být ze stejného soudku, jako je třeba odpor k zapnutým bezpečnostním pásům, vedoucí ke kamuflážím s cílem ošidit ošidili policisty i pípající alarm v autech. To, že se tito řidiči v případě kolize nejspíš zabijí, je konec konců jejich věc. Špatně osvětlená auta jsou však horší, protože případnou nehodu mohou odskákat nevinní lidé.
Dokážu pochopit, že člověk na světla zapomene. Ale ono to vždy není zapomnění. Je to trochu jako v onom vtipu o řidičích kamionu, kteří přijedou před most příliš nízký, než aby pod ním podjel jejich návěs. Ten u volantu se pátravě rozhlídne, a ten druhý ho povzbudí: Žádnej policajt v dohledu, jedem...