Dagmar Ruščáková: Bystrozření

Přišla z práce a stačil jí jediný pohled, aby odhalila většinu prohřešků, kterými jsem oslavovala čerstvě nabytou svobodu. Moji nevinnou dušičku tehdy nenapadalo, že kdybych pečlivěji uklízela, mohla bych bystrozrak své matky, vydatně podpořený hlubokými znalostmi rodinné smečky, přece jen maličko zamlžit. Tak jsem radši honem dělala, co jsem měla, a lajdala a mlsala až poté.
Jako matka a hospodyně jsem brzy pochopila, jak snadno se dá číst na prériích vlastní domácnosti. Tam, kde si bystrý Apač všímal náznaku stopy v prachu či rozmačkaných stébel trávy, já poznám vše podstatné podle toho, jak je uklizené (či neuklizené) nádobí, stavu podlah, koše s prádlem či polohy bot v předsíni. Většina těchto poznatků jen nenápadně proudí zadními vrátky mého mozku, ale jakmile je potřebuju, jsou plně v pohotovosti.
Moc hezký případ bystrozření se ale stal tento týden. Můj otec a pár jeho přátel se vydali na výlet. Najít nějaké houby, popovídat si, a vlakem zase domů. Bolavá noha však donutila mého otce a jeho pudlíka Berta vyhledat nádraží a odjet dřívějším vlakem. Když chtěl kamarádům zavolat, že je vše OK a vlak stihnul, tak zjistil, že ani jeden z nich u sebe neměl funkční mobil.
Druhý den si telefonovali a otec můj rodný žertem vyčítal svému příteli: „Kdybych někde bídně zahynul, tak to ani nevíte!“ Ovšem kamarád se nedal a smečoval zpět: „Samozřejmě, že jsme věděli, žes z toho nádraží odjel. U lavičky jsme našli hromádku větviček a listí, které jsi vytahal Bertíkovi z kožichu!“