Životy manželů Jana a Oldřišky Tomíčkových z Hořic propojila kromě lásky i společná vášeň k historii

8 fotografií

Do společenského a kulturního života Hořicka vkládají Jan a Oldřiška až neuvěřitelný díl sebe sama. Navzdory tomu působí klidně a harmonicky, pobývat v jejich společnosti je prostě příjemné a obohacující.

Dohromady je svedla historie

U rozhlasového mikrofonu jsme se nejprve sešli v Městském muzeu v Hořicích, kde Oldřiška pracuje jako historička i kurátorka úspěšných výstav a spravuje archiv. A publikuje.

Čtěte také

Měl jsem štěstí na lidi! Učitel, muzikant a publicista Jan Tomíček se stal Osobností města Hořice

V novém muzejním atriu jsme společně pozdravili i dvanáct zrestaurovaných soch od Mořice Černila, které oba obdivují. S úsměvem tu vzpomínali na chvíle, kdy se v Praze na filosofické fakultě seznámili, aby brzy zjistili, že oba pocházejí z Podkrkonoší. Jan Oldřišku nepochybně okouzlil i svou tehdejší hrou na kytaru i zpěvem.

Rekapitulovali svoje profesní kroky, ale bylo zjevné, že rodina, jejich dvě dospělé děti a malá vnoučata jsou pro ně tím nejdůležitějším.

Vedle historie mají ale společných zájmů daleko víc: turistiku a přírodu, pobyty na podkrkonošské chalupě, jsou členy pěveckých sborů Ratibor a Vesna, spoluzakladateli spolku Strozzi, který oživuje hořický zámek nejen návratem Masopustu, ale i výstavami a kulturními a společenskými setkáními, hudebními i pro celou rodinu.

Spolu v dobrém i ve zlém...|foto:Vladislava Wildová, Český rozhlas

Jan si s kytarou a s country hudbou i dnes dobře rozumí, kromě trampingu je to i výletní cyklista a trochu i zimní táborník.

Oblíbený profesor a poutavý vypravěč

Druhé zastavení v pořadu Návštěva mě zavedlo do hořického státního gymnázia, které sídlí v budově bývalé obchodní školy. Už když ke škole přicházíte, zase si vás historie osedlá. V parčíku před budovou totiž stojí slavný Husův pomník od Ladislava Šalouna z roku 1914.

Čtěte také

Nejdůležitější je život, až potom pohodlí. Procházka po židovských památkách v Hořicích

V gymnáziu pak přihlížím části hodiny dějepisu, kterou vede Jan Tomíček. A vypadá to, že exkurzem do pravěku zaujal jak mě, tak studenty. Náhodně některé oslovuji, abych se dozvěděla, že pan profesor patří k nejoblíbenějším učitelům.

Přijímám pozvání do kabinetu, kde nemůžu přehlédnout svázané ročníky vlastivědné čítanky Pod Zvičinou (vydává ji hořické gymnázium), ale i ještě novotou vonící poslední letošní čísla. Šéfredaktorem je právě Jan, ale bez jeho ženy Oldřišky a dalších přispěvovatelů a pomocníků, včetně studentů, by časopis těžko mohl vycházet dál.

Nerozlučný pár a společné oblíbené místo

Čas pokročil, a tak dřív než se začne stmívat, chceme ještě spatřit v denním světle vrch Gothard, společné oblíbené místo manželů Tomíčkových. Neskrývám, že mě jejich volba těší. I pro mě je to takřka mystická hořická lokalita se skvostným novorenesančním hřbitovním portálem, který je u nás i ve světě ojedinělý. V jeho blízkosti si člověk uvědomuje svou malost.

8 fotografií

Na dohled stojí známá socha Jana Žižky, celosvětově první vojevůdcův pomník, úbočí Gothardu zdobí přírodní sochařská galerie s novodobými díly, která vznikala na hořických mezinárodních sochařských sympoziích.

A aby té historie nebylo málo, v natáčení Návštěvy pokračujeme v závětří kostela sv. Gotharda. Od místopisných zajímavostí se pak vracíme zpátky do současného života Oldřišky a Jana Tomíčkových.

Čtěte také

Hořický hřbitovní portál je kamenný unikát, jaký byste jinde v českých zemích hledali jen stěží

Otevíráme ještě Janovu kapitolu o sympatiích k Lužickým Srbům. Ovlivnil ho náhodný nález staré knížky od Adolfa Černého: Lužice a Lužičtí Srbové. Přečetl ji a těšil se, že se do Lužice někdy podívá. Povedlo se mu to, až když začal působit na státním hořickém gymnáziu, kde inicioval spolupráci s lužicko-srbským gymnáziem v Chotěbuzi.

Od roku 2006 jezdí hořičtí studenti a učitelé do Dolní Lužice na výměnný pobyt. To už by ale mohlo být nosné téma na samostatnou Návštěvu.

Na vrchu Gothard se pomalu stmívá, vracíme se z historie do současnosti. Manželé Tomíčkovi jdou ruku v ruce po mém boku. Nerozlučný sympatický pár šikovných lidí, který nežije jen pro sebe a své nejbližší. Díky za to.