Vyhledávám podcasty a také trapné fóry, obojího jsem lačný požívač, směje se herečka Martina Czyžová

V Hradci Králové jde Martina také z role do role. Můžete ji spatřit v Prašině nebo v dramatu U Kočičí bažiny, úžasná je prý také jako Ofélie v Hamletovi. Pamatujete si na naše povídání před dvěma lety, kdy jsme se tady viděli poprvé?
Pamatuji. Včera jsem na to myslela, než jsem šla spát. A uvědomila jsem si, že to jsou opravdu téměř dva roky a hrozně mě to vyděsilo, protože ten čas strašně a neúprosně letí.

8 fotografií

Co je u vás nového? Už dávno nejste nováčkem v Klicperově divadle.
Vzhledem k tomu, že jsem tam nejmladší, tak se pořád trošku jako benjamínek vlastně cítím. Člověk se neustále potkává s novými nuancemi, které divadelní profese nabízí. Takže přesto, že jsem v divadle druhým rokem, mám pocit, že si pořád procházím trošku zkušebkou. Ale už jsem se rozehrála, už jsem se před diváky otrkala, si troufám říct. A už jsem se v Hradci zabydlela, je mi tady dobře. A stále objevuji tohle město, už mám nějakých pár svých stálic, oblíbených míst, které vyhledávám.

Pokud bych měla jmenovat něco, na čem tady strádám, tak je to studentský život. Mám potřebu ho někde aspoň pocitově dohánět.
Martina Czyžová, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové

Takže už je Hradec vaším domovem v uvozovkách? Vy pocházíte z Karviné, tam jste se narodila.
Ano, pak jsem studovala v Ostravě a teď jsem tady. Jestli je mi Hradec domovem, to úplně nevím jestli jsem schopná to tak nazvat, abych byla upřímná. Ovšem cítím se tady moc dobře. Přesto mám stále tendenci sledovat, co se děje v Moravskoslezském kraji, co se děje v Ostravě, protože tam mám pevnou základnu přátel, kteří mi tady chybí. Ale to je prostě daň za to, že tady mám povolání, které mě strašně baví. Ale domov prostě byl, je a bude Moravskoslezský kraj, i když těžko říct, jestli se tam někdy vrátím. Pořád ale vnímám, že pevné zázemí mám tam.

Čtěte také

Od poslechu a vyprávění pohádek po první herecké angažmá v Klicperově divadle. Cesta Martiny Czyžové

Jaké to je pro mladého herce, který po škole přijde do svého prvního angažmá. Je to těžké?
Těžké to je, protože člověk přijde z jiného kraje, je čerstvě po škole a má potřebu obstát. Tedy je to trošku stres, ale já si opravdu už troufám říct, mám od začátku pocit, že jsem do divadla byla přijata všemi kolegy moc hezky. Nějakým způsobem jsem se osvědčila, dostávám opravdu krásné příležitosti, člověk se skoro nezastaví, mám možnost stát na jevišti před diváky skoro denně, což je v něčem super pro člověka po škole. Na druhou stranu, o tom jsem se nedávno bavila s mou profesorkou herectví, je to zkrátka náročné. Doufám, že takový zápřah moc dlouho trvat nebude. Pokud bych měla jmenovat něco, na čem tady strádám, tak je to studentský život. Mám pocit, že jsem ho ukončila příliš brzy. Jsem strašně šťastná za to, že jsem tady, že mám život, jaký mám, ale potom, když jedu do Ostravy a vidím tam své spolužáky, kteří ještě studují a tráví společně čas, tak to mi tady trošičku chybí. A mám potřebu to někde aspoň pocitově dohánět.

Stále v představeních pláču nebo umírám. Občas bych chtěla trošku ukonejšit své egíčko tím, že se mi diváci také zasmějí.
Martina Czyžová, herečka Klicperova divadla v Hradci Králové

Martino, o vás jsem se dočetl, že milujete podcasty i trapné fóry.
Ano, obojí vyhledávám a obojí mám moc ráda. I v Klicperově divadle máme podcast, zrovna dnes budeme s kolegou, Martinem Klapilem, nahrávat.

Čtěte také

S rytmem a orchestrem v patách! Filharmonie a Klicperovo divadlo hrají pro děti. A ty jsou nadšené

Údajně to vzniklo právě na základě nějakých trapných fórků, které jste si vyprávěli.
Já mám trapný humor velmi ráda, jsem jeho lačný požívač. Jeden večer jsme seděli v divadelním klubu s Martinem Klapilem, povídali si a začali jsme si v těchto vtipech notovat. Byli jsme téměř jediní u stolu, kdo se tím bavil. Pak za námi přišla dramaturgyně Lenka Smrčková a nabídla nám, že bychom mohli dělat podcast, protože se těmi se doslova roztrhl pytel. Já je poslouchám velmi aktivně, mám několik oblíbenců, které poslouchám skoro denně. A sama jsem přemýšlela, že by mě to bavilo, protože mám ráda práci se slovem, ne vždy, ale často ráda mluvím. Tedy na základě toho vznikl podcast a teď budeme nahrávat už jedenadvacátou epizodu.

Čtěte také

Dokážou se důchodci porvat v hospodě? Na tuto otázku vám odpoví hra Davida Drábka Brokolice na Marsu

V jakých představeních vás můžeme vidět? Už jsem zmínil Prašinu, Ofélii v Hamletovi.
Tu mám moc ráda. Ale kromě toho bych všechny ráda pozvala například na Podobu věcí, což je taková komornější inscenace v režii Pavla Kheka, kterou jsme nazkoušeli na konci loňské sezóny ve studiu Beseda. Je to současná americká hra od Neila LaButa a jsme tam jen čtyři herci, dva páry. Je to o mladé holce, která je v posledním ročníku na vysoké škole a začíná pracovat na své závěrečné diplomové práci. Do toho se seznámí s klukem, který další vývoj dost ovlivní. Takže v podstatě taková love story. Navíc to hrajeme na dvě strany, což je také novinka. Hrajeme uprostřed a na dvou stranách jeviště jsou diváci. Teď jsme to začali hrát i pro školy, po každém představení následovala i debata a bylo to velmi zajímavé. Věřím, že se to zamlouvá všem věkovým kategoriím. Potom bych moc ráda všechny pozvala na Její pastorkyňu, kde hraji Karolku. To dělala Diana Šoltýsová, která dělala i Kočičí bažinu, na kterou také všechny moc zvu. To představení je zajímavé, mám ho moc ráda a chci, ať na něj chodí diváci. Ale kromě toho je spousta dalších skvělých inscenací v Klicperáku, ve kterých nejsem, ale moc bych si v nich přála být.

Jakub Schmidt a Martina Czyžová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Třeba Brokolice na Marsu, hra Davida Drábka, která měla teď premiéru.
Je závěrečný díl trilogie včetně Jedlíků čokolády a Velké mořské víly, což byly svého času velké divadelní kusy, které se vyprodávaly. Já jsem si před premiérou Brokolice na Marsu stihla pustit na Dramoxu záznamy obou představení a to je taková ztřeštěná komedie. Cítím v tomhle období, že bych ji moc potřebovala, ráda bych v něčem takovém hrála. Protože ač už jsem říkala, že jsem vděčná za všechny příležitosti, které tady dostávám, tak se pořád cítím tak nějak vážně. Stále v představeních pláču nebo umírám nebo jsem prostě taková trošku nudná. Všem ostatním kolegům se diváci smějí víc než mně a já bych občas chtěla trošku ukonejšit své egíčko tím, že se mi diváci také zasmějí.

Tak ať se to splní, ať taková role přijde co nejdříve. Herečka Klicperova divadla v Hradci Králové Martina Czyžová byla naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.