Vladimír Burjánek: Sádra

4. listopad 2018

Nedělní káva

Náš malý vnuk si naštípl při týdenním hokejovém kempu v závěru prázdnin nohu. Nacvičovali rychlou jízdu k mantinelu a tam zabrzdit, což kluk nezvládl dobře. Znamenalo to konec kempu.

Ano, společné soustředění mají dnes už i malí žáci a trénovat začínají se zahájením školy na ledě. Možná proto pak v dorosteneckém věku hrají tak a umějí to, co jsme my, rybníčkáři zvládali až v mužských kláních.

V nemocnici rentgen potvrdil prasklinu holenní kosti, následovala chodící sádra, berle a několik týdnů nuceného odpočinku. Zajímavá na našem příběhu s nalomenou nohou byla jedna věc. Na ambulanci dopravil malého povolaný táta.

zlomenina|foto: CC0 Public domain

V nemocnici sloužil možná padesátiletý lékař. Prohlédl nohu, vyšetřil kluka, potom prostudoval snímek a nakonec samozřejmě musel napsat závěrečnou zprávu, jako u každého pacienta. Sedl tedy k mašině, starému psacímu stroji Consul. Tak to napíšeme, povídal a začal datlovat rezultát.

Vnuk, ačkoliv byl po celou dobu dost zakřiknutý a vyděšený, najednou při pohledu na doktora vykulil oči a vyhrknul; Tati, co to dělá, to píše? Inu, tohle dnešní počítačová generace už nepochopí.

autor: Vladimír Burjánek