Vladimír Burjánek: Řidičák

2. březen 2015

Nedělní káva

Od okamžiku, kdy jsem obdržel své první řidičské oprávnění na malý motocykl značky Pionýr a koupil si za deset korun plnou nádrž benzínu, uplynulo pár desítek let. Postupně jsem cvičil své šoférské umění na silnější motorce a za volantem automobilů. Hned první moje zkušenost se čtyřmi koly byla poučná na celý život.

Rodiče tehdy přivezli zakoupeného staršího Spartaka, postavili ho na dvoře a s výhledem na tento čerstvý klenot jsme obědvali. Po jídle jsem se nepozorovaně vykradl z domu, sedl do auta, nastartoval, zařadil rychlost a běda. Po přidání plynu auto vyrazilo dozadu. Nějak jsem mírně zatočil volantem, zázračně šlápl pak na brzdu, to když už jsem se zastavil o mladý stromek třešně, který jsem ohnul pod vůz. Celý život, až do pozdního věku jsem se pak díval na ránu, kterou jsem tomuto stromu způsobil a bylo to veliké poučení. Za pětapadesát let silničního putování jsem zažil na cestách mnohé. Vyhýbal jsem se zkušenosti našeho souseda, který vždycky říkal: když jedu, nejraději piju. Kdybych měl srovnat mé řidičské začátky a dnešek, potom je to především v síle a rozmanitosti aut, rychlosti, ale bohužel také ve větší agresivitě řidičů, které navíc rozptyluje při řízení mnohem víc věcí, od mobilů až k bilbordům. Tím víc platí, že nehoda není náhoda.

autor: Vladimír Burjánek