Vladimír Burjánek: Pravnučka

25. březen 2018
Tisíce let trvající angažovanost babiček při výchově vnoučat nabízí lidstvu evoluční výhody

Dnes je zcela běžné a normální, že se mladí lidé seberou a odejdou kamkoliv do světa. Za prací, vzděláním, za poznáním, nebo třeba za láskou. Třicet a víc let zpátky odcházeli Češi do ciziny v několika emigračních vlnách. 

Tradiční a nejvíc schůdná byla cesta přes dovolenou v tehdejší Jugoslávii, odkud se dalo zmizet na Západ. Tak to udělali i jedni naši známí, aby později i s dětmi zakotvili v Německu- západním, jak jsme říkali. Děti se jazyk naučily, vyrostly, našly si partnery místní a dnes mají už své děti. Někde se mluvilo česky, jinde raději víc jazykem příslušné země.

Vnuci tehdejších emigrantů sice češtinu doma slyšeli, mluvili i česky, jazykové nuance, které člověk pochytí jen doma, jim ovšem mnohdy chyběly.

Děti, předškoláci (ilustrační foto)

Jako v případě, kdy vnučka našich známých přijela do Čech, navštívit pradědečka v sociálním zařízení, který měl dost přes devadesát let. Když mu položila obligátní otázku, jak se mu daří, stařík zavtipkoval a povídá jí: Ále, děvenko, pořád čekám na tu zubatou a ona nejde a nejde.

Německy myslící pravnučka nepochopila a vyrazila okolostojícím dech: Jen se neboj, dědoušku, ona určitě přijde, třeba už dneska navečer.

  • Životní styl
  • Publicistika
  • zamyšlení