Vladimír Burjánek: Přání

Do jednoho autobusu se vejde 65 sedících cestujících.jpg
Do jednoho autobusu se vejde 65 sedících cestujících.jpg
0:00
/
0:00

Dnes máme třetí adventní neděli. V minulých dnech jsem cestoval několikrát autobusem na delších tratích. Člověk se dívá okénkem ven, občas zahlédne svítící vánoční stromky a přemýšlí o všem možném. Někdy ho zaskočí i konkrétní situace. 

Autobus byl plný sedících studentů, dojíždějících do průmyslovky ve velkém městě. Všichni prohánějí své mobily a pustit starého člověka sednout, je pro většinu z nich pasé. Zažil jsem na vlastní oči nejednou. Vzpomínám si, jak nás k téhle slušnosti vedli rodiče, jak jsme to slyšeli často i ve škole a jak se o to starali i řidiči autobusů, což je dnes také spíš výjimka.

Při jedné z cest stál v uličce pán, určitě z kategorie 65 +, jak se musíme dnes hlásit, navíc po operaci oka. Z mladých nikdo nevstal, až ho pustila o málo mladší žena, které jsem tedy ze slušnosti uvolnil místo já.

Pes v tašce. Ilustrační foto

Tak jsem si mnohokrát při těch jízdách říkal, kde je chyba? Jednou jsem měl už cukání, že mladým něco řeknu o bezohlednosti a slušnosti, když jsem opět nastupoval do nabitého autobusu bez šance na sedadlo. A najednou jsem si to rychle rozmyslel.

Nikde místo, v uličce stojící lidé, ale jedna starší madam měla vedle sebe jako pasažéra své dvě tašky a kabelku, jízdenku neměly. Těžko se potom těm mladým něco vytýká.